StarCraftCZ.com

Povídky

Ateron dva: Exodus - díl čtvrtý

     Kladivounovy reflektory osvětlovaly dlouhou průchozí chodbu. Vládl na ní klid, ticho, kam světlo dosáhlo, bylo vše nehybné. Kladivoun se odvrátil a pokračoval ve výstupu po schodech, aby dál klestil cestu zástupu utečenců.

„Sakra, je to zlý, moc zlý,“ potřásal Kladivoun neutěšeně hlavou, když uviděl, že i další poschodí je tiché a bez života. Že by se snad mohl někdo skrývat na druhé straně chodeb před silou reflektorů a číhat na příležitost? Kladivoun spustil týmový komunikační kanál.

„Máte tam dole něco?“

„Nic, ticho, pusto.“ To byl Mikův hlas, spolu s Chytrákem se držel v pozadí průvodu.

„Cejtíš něco?“

„Cítím.“

„Jasně, změnili taktiku,“ usoudil Kladivoun a zastavil se v cestě. Jak se tak bez váhání zastavil, vrazil do něj Hořák, až to zadunělo. Hořák měl nějaké námitky, ale Kladivoun ho umlčel naléhavým gestem ruky.

„Máš nějakej nápad?“

„Ne…musíme pokračovat v původním plánu.“

„Podle mě přitáhnou létače a odstřelí nás ze vzduchu,“ pravil Ještěrka.

„Jasně, jen co jim generál schválí leteckou podporu, kurva! Takle mazaný nejsou!“ obořil se Kladivoun a vytáhl v postupu dál.

     V nejvyšším patře se pohybovalo jen pár zerglingů. Hořák mezi nimi chodil a spaloval je na popel, popěvoval si při tom veršíky z vlastní dílny, něco jako: hoří, hoří, už mu boty hoří! Ještěrka se tomu vysmíval; Hořák mu jen něco sprostého opáčil a dál vzrušeně žhavil trysku.

     „Hořáku, přestaň tady mávat tou tryskou, vždyť nás zapálíš!“ řval Kladivoun, když se pokoušel prodrat hořícím nábytkem.

„Kurva, konečně ve svym živlu!“ ryčel Hořák a prodíral se dál, nehledě na Kladivounovy výtky.

„Magor jeden, chcípnem tu, protože na nás spadne hořící střecha!“ hučel Kladivoun vztekle, když se vláčel ohořelým interiérem.

     Když byl podstřešní sál vyplevelený od všech vetřelců a když Ještěrka, po tom, co ho tím zaúkoloval Kladivoun, odklidil ohořelá těla do postranní komory, aby neděsila lidi, shromáždili se pod střechu utečenci, hlava na hlavě, a hlasitě brebentili.

„Přes ten posratej hluk slyšim leda hovno!“ zabučel Hořák.

„Tak to slyšíš správně,“ odvětil Kladivoun a rozesmál se.

Chytrák mezitím obcházel ošetřené a kontroloval jejich stav po přesunu. Usoudil, že některým je potřeba okamžitého transportu a začal naléhat na Miku, aby rozhodl o prvním startu.

„Připrav je tedy, půjdu za Mechem, do pěti minut ať jsou připravení.“

     Mech byl nervózní. Posedával při ústí vznášedla a jako nějaké drobné vyplašené zvíře zpoza úkrytu sledoval oblohu. Potom zaslechl hluk od stříšky schodiště a zalekl se nejhoršího. Namířil zbraň ke dveřím a doufal, že příchozí bude někdo z jeho skupiny.

     Dveře se otevřely a Mech neměl daleko k tomu, aby vystřelil. Nakonec si oddechl: naproti šel Mika a mával mu.

„Já se hrozně lekl! Už jsem chtěl střílet.“

„Ještě že nestřílíš,“ řekl Mika a naskočil do transportéru.

„Připrav stroj k odletu, do pěti minut. Budeš brát raněné na orbitu.“

„A kolik?“

„Kolem padesáti.“

„No ale, to tady budeme muset nechat nějaký bedny, sou moc těžký.“ Mika se na chvíli zamyslel, potom odběhl ven z transportéru pod střechu úkrytu. Z davu zdravých mužů si vybral několik dobrovolníků a odebral se s nimi zpátky.

     Muži pracovali rychle a bez řečí, pokorně přijali úkol a pracovali, jak nejrychleji dovedli. Brzy byl náklad vyložený. Pracanti se posadili kolem rozprostřených beden, otírali si čela a oddechovali. Mika k nim promlouval, dlouze, pomalu. Vysvětloval jim, že zde musí ještě nějakou dobu zůstat, že nejdříve je třeba odvést raněné. Všichni souhlasili, pokyvovali hlavami. Někteří se drželi za kolena a pohlíželi k nebi. Vzdychali při pohledu na temný svah rozprostřený nad nimi. Nikde žádná světla, středisko stálo uprostřed zástavby a přece…přece si nikdo nerozsvítil ve svém pokoji, aby se ohřál proti chladu noci. Dokonce ani vznášedlo nesvítilo, jen z kokpitu vycházel mdlý svit stvořený palubní deskou, Mika světlomety používat zakázal, příliš se bál, že by světlo lákalo Zergy.

     Mika odešel dolů, nikdo z mužů si toho však nevšiml. Teď už všichni pohlíželi k nebi, tišší a zadumaní, až někdo z nich, snad omylem, vyslovil myšlenku: „Myslíte, že tuhle noc přežijeme?“ Ostatní mu na to samozřejmě přitakali, ale tíseň je svírat nepřestala.

     V dálce zažhnula světla. Bylo to příliš daleko, aby se dalo soudit o jejich povaze. Muži se mezi sebou dohadovali, co by to mohlo být, a jeden se vyjádřil, že jsou to ohně, protože to světlo žhnulo rudě.

„Kdo by ale rozdělával oheň v tuhle zlou dobu?“

„Nějaký hlupák.“

Světlo potom utichlo. Jak se objevilo, tak zmizelo. Nikdo z mužů nepostřehl ani slabé světélkování, doutnání, cokoliv. Přimkli se blíže k sobě a váhali jen uvažovat, co se mohlo tam vepředu stát.

     „Mechu, dělej, sedni si za knipl!“

„Ano, pane!“

Muži sledovali, jak Mech, vytržený z pozvolného stavu, s překotem zabíhá do nitra transportéru a o chviličku později ožila chabá záře nad kokpitem do rudých odstínů, které vrhaly zapnuté palubní přístroje.

     Nedlouho na to se ze schodů vyřítilo několik lidí. Ačkoliv byli ranění, pokoušeli se vyvinout co největší rychlost, běželi s takovým úsilím, že několik jich spadlo na zem a měli potíže se jen narovnat, aby mohli vstát a pokračovat v cestě. Muži, kteří doposud užívali nevlídného klidu, jako jeden vstali a vydali se raněným na pomoc, aby jim pomohli vstát, aby je podepřeli a bezpečně dostali do transportéru. Za vlnou lehce raněných, kterým v běhu bránila spíše vlastní panika než zranění, nastoupili těžce ranění, které podpírali jiní nápomocní dobrovolníci, kteří se naskytli dole v sále. Spolu s jedním mužem se ven dostal i Ještěrka. Pomáhal muži vůbec stát na nohou, zbraň měl hozenou přes rameno a levou rukou držel muže pod rameny. Pancíř na pravém předloktí měl rozsekaný a oblitý zaschlou krví, vypadalo to, jako by sama ocel krev cedila.

     Když byl transportér plně obsazený, nastartoval Mech motory a vzlétl. Ještěrka mu zamával, ale bylo to zbytečné, Mech byl ve stresu a člověka, který mu mával ze střechy, si vůbec nevšímal. Měl strach, aby nepřiletěli létavci a nesestřelili ho i se všemi lidmi na palubě.

     Hořák si zoufale toužil podrbat nos, ale nemohl. V obrovském bitevním obleku pro plamenometníky si nedosáhl na tvář. Aspoň takhle si to rozmýšlel, ale pravdou bylo, že si nemohl ani oddychnout: byl držen pod neustálým tlakem vetřelců. Celá chodba, vedoucí ze sálu na hlavní schodiště, se proměnila v hranici zapálených těl litých živočichů. Dovnitř do sálu se dostal jen pískot a agonické ječení rozhořených tvorů. Kladivoun v tom pekle nebyl schopný vydržet, musel si připnout helmici, protože mu pach očouzených těl ulpíval v nose a dělal mu zle.

     Ještěrka organizoval panikařící uprchlíky. Zbývalo jich jen tolik, že se mohli všichni dostat do vznášedla a odletět, přesto Ještěrkovi dělali o to větší potíže, že byli poslední, a ta tíha na ně přirozeně doléhala. Ještěrka je chtěl vzít nahoru na střechu, aby je ušetřil blízkosti bitevní vřavy, ale bál se, že by to přineslo další potíže. Chytrák mu pomáhal – těm nejhysteričtějším jedincům píchal drogu, aby je uklidnil. Vzbuzoval tím ale rozhořčení mezi ostatními lidmi, kteří si stěžovali, že je Chytrák akorát oblbuje a co z toho.

„Držte huby, už vás mám plný zuby! Kdo cekne, toho tady zamknu do komory!“ rozkřikl se Ještěrka. Pomalu na něj začaly doléhat negativní emoce, navíc se horšila bolest v jeho ráně, Chytrák se mu to snažil ošetřit, ale svedl jen to nejnutnější a medikamenty, které by Ještěrku nezdrogovaly, žádné nezbyly.

    Mika stál po boku Kladivounovi. Přemítal, jak dlouho bude trvat Mechovi, než se vrátí z poslední otočky, předtím mu to trvalo asi deset minut, strašlivě spěchal, tolik, že se potýkal na hranici bezpečného pilotování, a lidi, které pokaždé přepravil na orbitu, z plavidla doslova vykopal, aby mohl odletět co nejrychleji zpět na zem.

„Kdy tady bude ten prevít?!“ zahřměl Kladivoun.

„Už je pryč patnáct minut.“

„Posledně byl rychlejší, ne?“

„Jo, to byl.“

„Kurva, aby ho cestou někdo netrefil.“

„Ani na to nemysli.“

„Jasně, kurva, to je fakt.“

     Konečně bojovníci zaslechli vřeštění namáhaných motorů. Lidé shromáždění do jakžtakž klidného houfu, počali znova běsnit, tlačili se jeden přes druhého, bili se mezi sebou, jen aby získali prostor k útěku. Ještěrka toho největšího surovce z davu vyškubl a před očima všech ho zdravou rukou zbil tak, že bylo nešťastníka potřeba podepřít, nebylo možné, aby odešel po svých, nemohl ani mluvit, protože mu natekla čelist. Rozběsněný dav se při tomto pohledu zklidnil a dále postupoval jen podle pokynů rozlíceného Ještěrky, ten s lidmi ztratil již všechnu trpělivost: promlouval k nim sice klidně, ale svá slova doprovázel vztyčenou, zaťatou pěstí, jako by svíral palcát.

     Když utečenci vystoupali po schodech na střechu, bez váhání se rozeběhli k rozšklebeným útrobám vznášedla. V závěsu jim byli ustupující mercenárové. Mika přikázal Chytrákovi a Ještěrkovi, aby naskočili do transportéru, zatímco s Kladivounem a Hořákem stále držel linii.

     Konečně i Hořák nastoupil na palubu. Kladivoun a Mika stáli na malém únikovém schodišti a sestřelovali tvory, kteří k nim přiskakovali z mezipatra, oddělujícího střechu od sálu. Kladivoun chtěl vypustit nějakou ironickou poznámku, ale sotva něco vyslovil, ztratil svého partnera z dohledu.

„Kurva, Miko! Kde seš, do hajzlu?!“

„Tady,“ zasvištělo prázdným vzduchem – Mika použil maskovací technologii. Dokonce ani na vzdálenost necelého metru nebyl Kladivoun schopný svého přítele postřehnout.

„Co si s tim, do prdele, hraješ?!“

„Protože mám ještě práci.“

„Jo, tohle, vyser se na to!“ zahoroval Kladivoun.

     Ve vzduchu se zjevil granát, přeletěl na podlahu mezipatra, zablikal a vybuchl. Nebyl to fragmentační granát, zabíjel a mrzačil jen v bezprostředním dosahu, Mikovi nebo Kladivounovi nijak neublížil.

     Když Kladivoun na svého přítele zavolal znova, odpovědi se mu nedostalo. Chtěl jít za ním, věděl, kam má Mika nasměrováno, ale nemohl to připustit. Na střeše čekal transportér plný civilistů a Mikovi se pomoct nedalo, když ho vlastně ani nebylo vidět. Ztěžka se otočil a vyrazil do dveří nahoru. Doběhl ke vznášedlu a naskočil, Mech ještě čekal, až přiběhne Mika, Kladivoun mu ale do komunikace na palubě vyřval, aby nečekal a vzlétl, že velitel má ještě misi. Nevyhnulo se ostrému protestu ostatních členů týmu, ale Kladivoun je umlčel tím, že je potřeba dostat nejdříve civilisty do bezpečí, načež mu mnoho lidí kolem přitakalo.

„Tak nás vysaď, půjdem mu na pomoc,“ navrhl Chytrák.

„Kéž by, kurva. Ten prevít si zapnul maskování – jak bys chtěl krejt záda někomu, koho ani nevidíš?“

     Transportér se vznesl do vzduchu a opustil oblast spolu s posledními uprchlíky střediska na palubě, a byli to poslední uprchlíci na Ateronu vůbec; ostatní týmy mercenárů již své mise splnily a dosud čekaly, až Mech přiveze poslední náklad.

     Stěny byly vlhké od dechu mnoha tvorů, kteří se proháněli chodbami střediska, podlaha se lepila slizem a sliz odkapával i větracích šachet. Vetřelci budovu svou zhoubou navrtávali skrznaskrz. Míhali se chodbami, čichali a ječeli ve vytržení. Cítili krev a maso, ale nikde ho neviděli. Hledali, ale nemohli člověka najít. Mika měl štěstí, že se zergští nadvládci nedokázali pohybovat v tak úzkých prostorách, ani jejich síla nebyla tak pronikavá, aby jej tam uvnitř vycítila a navedla pak své služebníky správným směrem.

     Mika sestupoval zpět do nejnižších pater budovy. Pamatoval na sekci šest. Sekce šest měla obrovský význam pro celý komplex, pro celou planetu.

     Cestou zavadil Mika o hydraliska, vytáhlého tvora s ostrými kostěnými výstupky po těle. Hydralisk se po něm ohnal svou pahýlovitou paží, ale netrefil se – Mika už mu stačil utéct.

     Přízemní patro bylo celé zarostlé slizem. Rozbitými okny sem zvenčí pronikaly chňápy zergských tvorů, rozbíjely zdi a provrtávaly se jimi. Podlaha byla potom posetá drobnými chapadly jiných tvorečků, které ani Mika neviděl, ale předpokládal, že ti jsou zavrtaní ve slizovém pouzdru, jako roztoči v kůži. Mika se snažil těmto útvarům vyhnout, aby nevyvolal nějakou jejich reakci, která by ho mrzela. Čas od času ale na chapadélka šlápnul, protože se někdy nečekaně pohnula zrovna tam, kam chtěl došlápnout. Naštěstí se nic nestalo, většinou se od podlahy ozvalo nanejvýš přidušené kvíknutí a chapadla ucukla zase jinam.

     Když Miku od schodů vedoucích do suterénu dělilo jen pár metrů, zaslechl zvenčí dlouhé, hluboko posazené kvíknutí, ani kvíknutí to nebylo, spíš jekot, nebo něco podobného. Mika ten zvuk znal: byl to hlas nadvládce, svolávajícího své chovance. Blížil se, nemohl být daleko, skrz vymlácená okna mohl vidět dlouhá, k zemi povislá chapadla levitujícího tvora. Chvíli to vypadalo, že středisko mine, ale potom se ve vzduchu zastavil a mocnými chapadly začal rejdit kolem sebe, jako by se snažil všechno očichat. Mika věděl, že přízemní patro je velmi odkryté a jeho energie mohla namnoze unikat ven a poblíž plující kolos ji mohl vycítit. Zrychlil krok, dokud byl nadvládce nejistý, dokud ho nenašel.

     Už stál na ocelovém stupínku schodiště, když nadvládce prostrčil jednu ze svých paží zejícím vstupem do střediska. Mika sestupoval pomalu, obezřetně, aby slídící paži nevyrušil. Nevěděl, jak chapadlo funguje, zda jej může i slyšet, pro jistotu se snažil zůstat potichu.

     Konečně stál o úroveň níže, když si povšiml stínu mohutné paže, jak se přehnala přes vrcholek schodiště a zmizela. Pátrač zřejmě usoudil, že jde o nějakou reziduální energii. Možná se ale oklamat nedal – nadvládci prý byli myslící bytosti, schopné logicky uvažovat, schopné plánovat. Kdo ví, jestli tento nadvládce neusoudil, že v podzemí budovy nejspíš přežívají lidé? Jestli se nerozhodl poslat dolů své služebníky, aby utečence zabili. Naštěstí tito služebníci už nemohli vidět, ani cítit to, co cítil jejich pán, Mika byl v bezpečí.

     Sekce šest se nacházela v druhém nižším patře. Ke vstupu bylo potřeba autorizace, ale s tím se Mika trápit nemusel. Vědec, kterého spolu s Kladivounem vyslýchal, mu prozradil hesla i přibližný půdorys sekce, takže se Mika mohl uvnitř vyznat. Na vědcovo svědectví bylo spoleh, muž si totiž prošel jak Kladivounovým výslechem, tak Mikovým zkoumáním a bylo prakticky nemožné, aby se někdo netrénovaný dokázal nátlaku ubránit.

     Chodbou, v níž byl hlavní vstup, se proháněli dva zerglingové. Mika je chvíli udiveně sledovat, nedovedl si pomoct. Vypadalo to, že ti dva tvorové si spolu hrají jako psi. Jeden druhému utíkal s lidskou paží v tlamě. Když ten druhý prvního dohnal, začali se o ruku prát. Útočník vyhrál. Schoval paži za sebe a na pokořeného začal dorážet a prskat, když ten se vzmohl a začal prskat také, vítěz se chopil paže a utekl, s rozlíceným poraženým v zádech. Stačilo chvíli počkat, nebylo třeba jediného výstřelu, protože podivná hra oba Zergy zatáhla hluboko do temna chodby a nebylo pravděpodobné, že by stačili vrátit dřív, než byl Mika stačil naťukat kódy a zmizet v útrobách sekce šest.

      Sekce šest byla úplně bez proudu, vypadalo to, že ji poháněl na středisku nezávislý generátor, který ale přece byl nějak vyřazen z provozu. Mikovi ale tma nevadila, naopak byl zvyklý pohybovat se ve tmě, za pomoci multivize.

     Procházel místnost za místností, nebylo jich mnoho, samotná sekce byla poměrně malá a vypadalo to, že se nejedná o laboratoř. Spíše šlo o jakýsi archiv, nebo zpracovatelskou sekci, kam přicházely údaje ze skutečných laboratoří. Největší místnost zabíral sklad, byla naplněná krabicemi až po strop a procházet jí se dalo jen v malých průchozích chodbičkách. Mika se tudy protlačil tam i zpět: skladem sekce končila.

     Mika se musel rozmyslet. Bylo velmi, velmi nepravděpodobné, že by ho vědec odkázal na špatné místo, ale zároveň se nezdálo, že by se tady mohly nacházet důležité informace, přesněji ještě nacházet, elektronické knihovny byly totiž vypálené, sklad byl plný haraburdí, počítače chyběly nebo byly zničené; nezdálo se, že by tu zbyl jediný nepoškozený zdroj.

     Nakonec se Mika rozhodl prozkoumat stroj od stroje, ačkoliv ani to mu neposkytovalo o moc větší šance na úspěch. Někdo zde dříve byl, data stáhl a přístroje cíleně poškodil a nebylo pochyb o tom, že je ten pečlivý schraňovatel vymazal ze zdrojů.

     Po několika hodinách zkoumání byl Mika přesvědčený o pravdivosti svých domněnek. Určitě nezávisle na vědci, který informace podal, někdo všechny informace zničil. Zbylo jen pár kamerových záznamů, vytvořených po výmazu, které z natočených rozhořčených hovorů vědců dokazovaly, že nějaká tajná studie, nebo experiment, existovala.

„Strávil jsem tu sedm měsíců a celá práce za ty měsíce je fuč!“

„Moje taky, ráno jsem dostal příkaz odnést si odsud věci, jinak to zapečetí i s touhle ruinou.“

„Bavil ses o tom s Kvasiněvem? Já jo, prej nic nevěděl, ale kecá, parchant jeden.“ Kvasiněv byl ten vědec, kterého Mika vyslýchal, ten, který zastával funkci prozatímního velitele. Měl pravdu, když tvrdil, že to šlo mimo něj. Na jeho podílu v této záležitosti to však nic neměnilo.

     Další záběry byly k ničemu, jediné užitečné záznamy se stahovaly vždy ke stejnému dni, kdy si vědci a technici museli ze sekce odnést osobní majetek, pokud tam nějaký měli. Jeden hovor, který proběhl ve vstupní hale, se odehrál mezi Kvasiněvem a jiným mužem. Kvasiněv si stěžoval na hrubé jednání svých nadřízených, že měl co nejdříve odevzdat přístupová hesla s tím, že další den již bude jemu i ostatním vědcům přístup do sekce zamítnut. Další den ale přišla pohroma a Zergové s ní, struktura se zhroutila, nastal chaos, nikdo se už hesel nedožadoval.

     Mika si těchto pár záznamů nahrál na svůj osobní počítač. Věděl, že jsou prakticky bezcenné, že nepoukazují na nic z toho, co se dělo tady a co se dělo všude v tajných laboratořích středisek planety Ateron dva.

     Kdo potom zaplatí za tahle zvěrstva? Mika na to pomýšlel, když opouštěl sekci a pomýšlel na to i tehdy, když z hlubin suterénu vystupoval do přízemí. Málem si ve svých úvahách nevšiml, že nadvládce pořád loudil před vstupem do budovy. Chvíle jeho nepozornosti a nával duševního tlaku, který přinesl úlek, vyburcoval levitující obludu, aby po zdroji energie začala znovu pátrat. Nebylo možné, aby se Mika proplížil ven bez toho, aby ho obří tvor zpozoroval. V takovém případě by nadvládce dokázal své chráněnce na Miku navést, ať by se maskoval nebo ne. Musel se tedy opatrně proplížit kolem slídivých paží a vydat se zpět na střechu.

     Výstup byl podobně obtížný jako sestup – Mika se vyhýbal rozvášněným vetřelcům, kteří jej cítili, ale neviděli, kličkoval mezi jejich těly a schovával se jim, když jich bylo mnoho a tarasili mu průchod, vyčkávaje, dokud nezmizí. Jen jedna věc mu byla více na obtíž a roztrpčovala jej. Nedokázal sice podle tvaru a barvy těla poznat, kdo je který tvor, ale podle svého smyslu si byl jistý, že nadvládce, který se občas mihnul před okny střediska a který, jak se zdálo, stoupal nahoru spolu s Mikou, byl ten samý, co rejdil v přízemí. Možná zachytil Mikovu stopu, držel se jí a sledoval ji. Horší pomyšlení Mikovi ještě dělala myšlenka, že obludný pátrač na něj čekal již od chvíle, kdy ho prvně ucítil. Bylo obtížné vyhýbat se Zergům a do toho se ještě držet dál od oken, protože tehdy by jej nadvládce mohl vycítit a zacílit pro své zvířecí lokaje.

     Bylo únavné takto postupovat, ale nebylo zbytí, pokud chtěl Mika tohle obležení přežít. Že mu ale hnízdící Zergové byli překážkou, nebylo nic v porovnání s hrozbou, kterou skýtal mazaný nadvládce-slídil.

     V podstřešním sále, kde se před pár hodinami drželo shromáždění utečenců, teď hnízdili hydraliskové. Někteří z nich měli ulámané končetiny a průstřely na těle. To musela být zranění z poslední potyčky s Omega skupinou.

     Pomalu, poslušný klidu, Mika přešlapoval ze strany na stranu, blížil se k východu na střechu. Hydraliskové vypadali být vysílení bojem, odpočívali. Kdyby některý z nich Miku cítil, jistě by je to přimělo všechny vstát, ale žádný z tvorů jej necítil. Jen nadvládce se vznášel ve vzduchu před okny jako hrozba střetu.

     Konečně stál Mika na střeše, dýchal čerstvý vzduch a rozhlížel se. Váhal ještě tady vypínat své maskování, ale na druhou stranu už měl málo energie. Čím dříve Mech přiletí, tím lépe.

„Mechu, slyšíš mě?“

„Pane! Pane! Co s váma bylo tak dlouho?“

„Práce…za jak dlouho se můžeš snést zpět na střechu střediska?“

„Doplnil jsem palivo…do patnácti minut jsem tam.“

„Máš deset.“ S tím Mika vypnul vysílač a posadil se. Nyní nezbývalo než čekat, a doufat. Raději odjistil pušku.

     Už uběhlo pět minut, když si Mika začínal myslet, že to dopadne dobře, bez jediného výstřelu, ale zmýlil se. Neodbytný nadvládce se vznesl nad střechu. Chapadly kroužil kolem Miky a svým hrubým hlasem kvílel tak, že to přivádělo uši k hluchotě. Jeho křik utišilo až několik ran z pušky. Obrovitý, měchýřovitý tvor jakoby ztěžkl, klesl níže a po pár okamžicích úsilí se udržet sklouzl přes okraj střechy dolů. Stačilo napočítat pár vteřin a odspoda ze země se ozvala rána dopadu, nadvládce byl s jistotou mrtvý. Co Miku zatížilo více, byl tvorův mohutný kvil, kterým nadvládce dozajista lákal ostatní Zergy v okolí.

„Mechu, jak dlouho ještě?!“

„Dvě tři minuty.“ Dvě tři minuty, to je moc, do té doby se může stát cokoliv.

      Jak se transportér snášel na střechu střediska, všiml si Kladivoun skrze skla kokpitu, že se ze všech směrů kolem stahují velká, měchýřovitá zvířata, zvolna se plující vzduchem. Střechu opanovalo několik hydralisků. Syčeli a hýkali při pohledu na přistávající transportér, ale neútočili na něj.

„Kurva, Mechu, rosviť reflektory, chci vidět, co to tam lítá ve vzduchu!“

„Nemůžu, upozornil bych na nás.“

„Stejně vo nás ví každej prevít na míle daleko, rosviť!“

Světla ozářila prostor kolem sebe. Stíny, plující vzduchem, nabyly konečně své podoby a Kladivoun v nich poznal nadvládce.

„Kurva! Takle Miku uviděj, snes tu sračku k zemi, dělej!“ Potom se Kladivoun naklonil ke komunikátoru:

„Miko, Miko!“

„Jo…vidím vás, přistaňte a já skočím dovnitř.“

     Vznášedlo dosedlo k zemi a jeho dveře se rozšklebily. Hořák, Chytrák i Ještěrka se připravili k palbě, jen vyčkávali znamení.

     Mika využil šance, vypnul maskování a rozeběhl se k transportéru. Hydraliskům netrvalo dlouho, aby se vzpamatovali a hadím krokem se Mikovi pověsili za paty, chápali se po něm svými kostnatými pahýly a vzrušeně křičeli.

„Kurva, to bude voheň!“ zahučel Hořák a nažhavil trysku, neméně vzrušený jako sami hydraliskové.

     Jak Mika po svém skoku dopadl na palubu vznášedla, Hořák pronásledovatele upálil. Nemohl ale hořet dlouho, jinak by spálil kabinu lodi, dveře se totiž počaly zavírat.

„Kurva, já tu mám práci!“ křičel a domáhal se, ale nebylo mu to platné.

     Jak se Mika usadil v kokpitu a oddechl si, požádal Mecha, aby jej spojil s vedením orbitální stanice. Hovor převzal nějaký zřízenec, ale Mika si výslovně poručil, že chce hovořit s ředitelkou. Byl unavený, rozčilený a hrozivý, zřízenec prostě neměl sílu takovému psanci odporovat. Obrazovka se uvolnila a o minutu později ji obsadila ředitelka Jukertová.

„Gratuluji ke splnění mise a všemu přežití, ale povězte, proč jste nechal muže na vás tady čekat? Měli o vás strach, byli netrpěliví a hluční,“ stěžovala si Jukertová, ale usmívala se přitom, nezdálo se, že by Mikovi něco skutečně vyčítala.

„Øekněte, prosím, je pan doktor Kvasiněv v pořádku?“

„Ano, je velmi zraněný, ale přežije.“ Kladivoun se při těch slovech začal hihňat.

„Je to váš podřízený?“

„Ano.“

„Nařídila jste vymazat veškeré důkazy o činnosti v sekci šest?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Na Ateronu se prováděly experimenty ze Zergy, máte o tom nějaké ponětí?“

„Nesmysl.“

„Mám důkazy o existenci takových experimentů.“

„Skutečně?“

„Nejde o přímé důkazy, ale dokazují, že se v sekci experimentovalo a někdo nařídil to zničit.“

„Ale přímé spojení se Zergy neexistuje, že?“

„Ne, to ne.“

„Tak si, pane Miko, pogratulujte, budete hrdina…a na ty nepodložené důkazy zapomeňte.“

Spojení se přerušilo, Mika však na obrazovku stále pohlížel.

„Mechu, změň kurs…musíme pryč, do nějakého svobodného přístavu.“

„Proč?“

„Nekecej a dělej,“ zahřměl Kladivoun.

     Transportér se odklonil od přímky k orbitální stanici. Kladivoun na Miku pohlédl a povzdechl si.

„Bylo to teda zbytečný, co?“

„Tak úplně, ne, něco málo mám, ale nestačí to na usvědčení.“

„Co se tady teda stalo?“ otázal se Mech, když nastavoval parametry pro skok.

„Na planetě se zřejmě vymkl experiment se Zergy, potíže přilákaly nějaký blízký roj, který se potuloval soustavou a na Ateronu se usadil,“ prohlásil Mika a následně otevřel komunikační kanál, aby ostatním v kabině ohlásil přípravy na skok.

„Sakra, já sem zapomněl tý holce bláznivý přinýst stehýnko ze Zerga!“ rozhořel se Ještěrka.

„Takovejch stehýnek ještě naděláš,“ opáčil Hořák a začal se připásávat.

     „Kam teda skočíme?“ zeptal se Kladivoun. Mika se na něj podíval, přemýšlel, Mech zase pohlížel Miku, čekal, až jaký bude konečný cíl.

„Ukážeme to někomu, kdo o to projeví zájem…Mechu, nastav skok na Mar Saru, slyšel jsem o jednom maršálovi, který by o to mohl mít zájem.“

„Na Mar Saře byl jeden maršál, ale ten je teď hledanej…počkat, do prdele!“ rozhorlil se Kladivoun, „Jim Raynor?!“

„Hm, to je on.“

Autor: Martin Suriak