StarCraftCZ.com

Povídky

Ateron dva: Orbitální stanice - díl druhý

     Plavidlo se vznášelo v přepouštěcí přepážce, Mech vyčkával na otevření sklo-průsvitné brány, zatímco za ním se zavírala první ocelová brána, oddělující stanici od vesmíru. Turbíny potom vehnaly do přepážky odsátý vzduch a otevřely druhou bránu. Plavidlo konečně vplulo do hangáru a podle pokynů koordinátora se usadilo na volném poli.

     „A nyní můžete přistát, Omego,“ oznámil nakřáplý, kovově lesklý hlas koordinátora. Mech plavidlo ukotvil a vypnul motory a přístroje. Z reproduktoru interní komunikace se ozval Mikův hlas:

„Vycházíme ven, Mechu, kdyby něco, budu na kanále.“

„Dobře, pane, já si zatím zdřímnu.“

Do výstupu se vmísil další hlas: „Hej, Mechu, Hořák potřebuje sirku, nechceš se nabídnout?“

„Kladivoune, to vůbec není vtipný, mám strach z uhoření.“ Z reproduktoru zachraplal Kladivounův přidušený smích, hned nato Mech komunikaci odpojil.

     Členové skupiny Omega postupně po jednom vylezli z útrob transportéru a seřadili se před plavidlem. Na Mikův povel vyrazili napříč hangárem do vnitřních prostor stanice.

     Na široké průchozí chodbě za přístavní plošinou postávalo několik lidí. Jeden z nich, muž, čtyřicátník, podle úboru vědec nebo doktor, se k nim otočil a zamával jim. Byl vyčerpaný tak, že se potácel na hranici selhání.

„Skupina Omega?“ otázal se. Mika mu vyšel vstříc, zatímco ostatní zůstali stranou a dali se do hlasitého, vulgárního hovoru.

„Správně, kde je pro nás začátek?“

„Ach, jak prosím?“

„Kde máme začít, máte nějaké bližší informace?“

„Kurva, Chytráku, to je strašná historka, kam na to chodíš?!“

„Hoši, ztište to!“ napomenul Mika skupinu a na pokyn vědce se vydal chodbou dál, spolu s Mikou pak šli i ostatní.

     K Ještěrkovi se náhle přivinula nějaká dívka z davu, podle úboru i ona byla vědkyní, mladší, mladší kolegyní.

„Vy půjdete na Ateron, že ano?“ Ještěrka se načepýřil a podsadil hlas, aby zněl vyzráleji.

„Ano, slečno, to je pravda, máte tam nějaké příbuzné?“

„Achich, to ne, moje rodina žije na Plexu. Víte, chci vás o něco poprosit,“ poslední slova zjemnila a rozmělnila, aby na Ještěrku zapůsobila o něco dojemněji, a Ještěrka neodolal.

„Prosím, pokud to bude v mých silách.“ Rukou jí pokynul v štědrém gestu; díval se na její mladistvou tvář, rozplýval se nad krátkostí jejích černých vlasů, sahaly jí jen někam pod uši. Měl rád krátkovlasé dívky, ale na druhou stranu nemohl vystát ženy s příliš krátkými vlasy, nebo dokonce s holou hlavou, i když on sám měl lebku plešatou. On si ale vybírat nemohl.

     Ani si nepamatoval čas, kdy vlasy měl, od přírody byl bez jediného vlasu. Čas od času mu to vrtalo hlavou, protože na jiných částech těla měl celkem husté ochlupení a ochlupení přece nemá, podle Ještěrkových úvah, daleko do vlasů. Později, když se dostal na civilizovanější planetu, než byla jeho rodná, podstoupil vyšetření, jehož výsledkem bylo odhalení dědičné poruchy. Dříve se uvažovalo, že jde o nemoc zavlečenou ze Země, ale nakonec se došlo k závěru, že je to porucha růstu vlasů, dědičná. Trpěl naprostou absencí vlasových pouzder, bez nich neměl žádné kořínky a bez kořínků nemohl mít žádnou kštici.

     „Mohl byste mi odtamtud přinést vzorek?“ žvatlala mladičká vědkyně.

„Cože?! Jaký vzorek?“

„No…uhm…Zerga přece, stačí jen kousek tkáně, víte, Zergové mě fascinují, bohužel ale mám málo možností je jakkoliv studovat.“ Chytrák, Hořák i Kladivoun hovor obou mladých lidí nenápadně poslouchali a teď dychtivě vyčkávali Ještěrkovy odpovědi.

„Do hajzlu, slečno, a nechcete, abych s nima taky vyplňoval dotazník?!“ Partneři vybuchli smíchy a Ještěrka, když si to celé uvědomil, se také rozesmál. Vědkyně se snažila zachovat si tvář, ale přece na ní bylo vidět, že se jí Ještěrka dotkl.

„Zkuste mi ho přinést, mohu vám zaplatit, na kredit přece slyšíte, ne?“

„No jasně, uvidíme, a budete chtít křidýlko nebo stehýnko?“ Vypukla další salva smíchu, vědkyně to vzdala a přidala do kroku, aby se rychle ztratila z dohledu.

     Mika se mezitím držel kousek dál vepředu po boku vědce a rozmlouval s ním. Muž toho ve skutečnosti mnoho nevěděl, byl nasazený do procesu jako ošetřující lékař uprchlíků z planety; nebyl tedy vědcem. Pod rukou mu prý za poslední dva dny prošlo několik stovek lidí a některým z nich nedovedl sám pomoct a musel je odkázat na operační sál tady na stanici. „Takže můžete mé muže okamžitě operovat, kdyby se něco pokazilo, doktore?“ otázal se Mika. „Ale jistěže, jen mi řekněte, když jste ti žoldáci, vy se přeci smrti vysmíváte do tváře.“ – „Ano, ale vážíme si života.“

     Doktor pokračoval v líčení událostí za posledních pár dní. Planeta prý patří k těm nejmenším v sektoru, jak si mohla skupina všimnout při příletu, invaze se po ní rozšířila poměrně rychle, začalo to na jižní polokouli a záhy se zamoření převalilo přes rovník. Naštěstí prý planeta patří i k těm dosud méně zkolonizovaným, dosud nedošlo k příliš mnoha ztrátám. „Zvláštní, podle záznamu, který jsme obdrželi z povrchu, se tam v ulicích odehrávají jatka,“ podotkl Mika a zahleděl se doktorovi do tváře, aby si prohlédl jeho reakci. „To musí být lokální, podle zpráv od přeživších to nebylo zatím tak závažné; ovšem ztratit domov? Co může být závažnějšího?“ – „Ztratit rodinu?“ – „Ano, to máte pravdu.“ Stanice již neměla vlastní prostředky, několik armádních jednotek, které se na ní zdržovaly, ji opustili po přijetí rozkazu z Plexu před týdnem, dobrovolníci ve zbrani se většinou nevrátili, nebo se dosud nevrátili. „Mariňáci se odsud stáhli několik dní před vypuknutím konfliktu?“ – „Ano, ano, ovšem.“ – „Uhm.“ Ve středisku se prý zdržuje ředitel stanice a skupině poskytne plány a patřičné souřadnice. „Takže vás je pět?“ – „Nás ano, ale zavolal jsem několika známým, do dvou hodin by nás mělo být kolem třiadvaceti.“ – „To je beztak málo.“ – „Jsem si toho vědom.“

     Středisko sestávalo z několika místností. Byl to mozek, z něhož byl řízen veškerý provoz stanice a kam přicházely zprávy z povrchu. Centrum střediska byla veliká místnost s holomapou planety Ateron dva uprostřed. Kolem se rozprostíraly komunikátory a počítače. Ze stropu na zem kynulo příjemné bílé světlo, poskytovalo příjemnou úlevu od oranžových osvětlení koridorů uvnitř stanice. Celou stěnu přímo naproti vstupním dveřím vyplňovalo speciální sklo; tato výloha poskytovala unikátní výhled na atmosféru planety. Po místnosti bez ustání proudilo množství vědců, techniků a jiných pracovníků stanice.

     Øeditelem stanice byla žena, jenže všichni z Omegy předpokládali, že když se mluví o řediteli, bude jím muž. Ona ředitelka právě hovořila s technikem, který při tom zadával do konzole holomapy nějaké údaje. Doktor na ředitelku zavolal a přistoupil k ní, aby jí představil skupinu Omega. Kladivoun při pohledu na ředitelku hvízdl, ona hvízdnutí postřehla, ale nevěděla, kdo hvízdnul a tak to nějak přisoudila Mikovi.

     Oproti strhanému doktoru čtyřicátníkovi působila dojmem přesně opačným: byla energická, velmi pohotová a nedovedla postát na místě.

     Navzájem se představili. „ Těší mě, slečno Jukertová,“ řekl Mika a stiskl ženě ruku. Jukertová potom vyzvala skupinu, aby ji následovala do její pracovny. Jak se otočila a bez čekání odkráčela napříč místností do dalších bočních dveří na druhé straně, začali ji chlapi zevrubně rozebírat a Chytrák poznamenal, že si nešlo nevšimnout jejího elánu, doktor na to utrousil poznámku o tom, že jí zdejší psycholog diagnostikoval přetrvávající ADHD, Kladivoun se zarazil a nahlas zauvažoval o tom, že střevní parazit je prevít; doktor to přehlédl.

     „Pojďte, hoši, ať na nás ředitelka nečeká,“ zavelel Mika a Kladivoun k tomu dodal nějakou oplzlou poznámku, kterou slyšeli akorát Chytrák a Ještěrka.

     Kancelář ředitelky sice ani zdaleka nedosahovala rozměrů centrály, ale rozhodně byla vybavenější, nebo aspoň menší prostor toho dodával zdání. V protější stěně bylo zabudované velké okno, zabíralo určitě přes polovinu celé stěny. Před oknem byl postavený široký ocelový stůl posetý dokumenty a různými malými přístroji. Podél byly další stoly zamořené aparaturami, přístroji a nepřehlednými poznámkami. Jeden celý stůl zabíralo akvárium plné čiré tekutiny, v níž se zvolna převaloval jakýsi kokon. Do akvária byly zavedené všelijaké diody napojené na přístroje vedle rezervoáru; pokaždé, když kokon vykonal, byť sebemenší, pohyb, vykázaly křivky na obrazovkách přístrojů změny.

     Øeditelka si sedla za stůl a začala se přehrabovat po jeho povrchu.

„Jsem ráda, že jste vyslechli volání, komunikace s povrchem je stále obtížnější, nevíme, jak dlouho to ještě zvládnou, víte, strašně ráda bych jim pomohla všem!“ povzdechla si a pohlédla na skupinu před sebou. Všichni se ni dívali, v očekávání, až na Chytráka, ten jediný stál stranou a prohlížel si kokon v nádrži.

     „Doktore, budete tak laskav a odejdete na chvíli? Musím si tady s pány pohovořit soukromě.“

„S nimi všemi?“

„Ano.“

„Budiž, prozatím na shledanou.“ Unavený člověk zhluboka vydechl a jal se opustit místnost. Øeditelka počkala, až se zavřou dveře a pokračovala:

„Víte, víte, ono je to těžké, mezitím, než jste se objevili, jsme obdrželi další zprávu. Už zbývají jen tři oblasti. Stále se drží, ale na jak dlouho, že? Z čtrnácti milionů obyvatel jich zatím přežilo jen několik set tisíc, hádám tak šest set, sedm set, nevím teď přesně; to je strašlivé číslo, chápete?! Z tolika milionů jen něco přes půl milionu? To je šílené. A ještě jich tam zbývá…kolem deseti tisíc, myslím.“

„Slečno, ani když nás bude sto, nestačíme evakuovat tolik lidí v jednom čase,“ řekl Kladivoun.

„Abych pravdu řekla, jsem si toho také vědoma, ale chci, abyste jich evakuovali co nejvíce v co nejkratším čase, chápete, musíme zachránit to, co zbylo z kolonie planety Ateron dva, vlastně vy je musíte zachránit, přirozeně…to je celá vaše skupina?“

„Budeme tři skupiny.“

„Výborně, takže každá skupina převezme jednu oblast!“ zajásala ředitelka a vyskočila z křesla, jako by si chtěla poskočit, ale byla to jen nějaká její nepodmíněná reakce.

„Promiňte, to bylo jen tak, jsem rozrušená.“

„Spíš vyšinutá,“ zamrmlal Hořák, omylem přitom shodil nějaký aparát na jednom ze stolů, ale ředitelka Jukertová si toho nevšimla, podkopl tedy rozbitý přístroj pod stůl.

     „Ve zprávě se uvádí, že oblastí je pět, vlastně jsou jen čtyři, no a podle nejnovějších zpráv už jen tři. Dám vám jejich souřadnice a nějaké mapy povrchu, čím dříve vyrazíte, tím lépe, vlastně vám je nedám já, ale můj asistent, Jurij Tichoplavov, počkejte chvíli prosím vás.“ Øeditelka zapnula komunikátor na stole a spojila se se svým asistentem. Zatímco s ním vedla hovor, dali se chlapi mezi sebou potichu do řeči.

„Jurij Tichoplavov, to je staromódní méno.“

„Sakra, že jo.“

„Hele, taky vám přišlo, že čím dýl mluvila v kuse, tím jí to rychlejš mluvilo?“

„Držte huby, to není slušný, eště nás uslyší.“ Kladivoun zavelel a bylo ticho.

     Mika si ředitelku pozorně prohlížel, cítil, jako by ředitelčin mozek křičel, rozpínal se a zase smršťoval. Každé slovo při jejích ústech se rozplývalo v chuchvalec zmatečných symbolů.

„Co prosím? Øíkal jste něco, pane Miko?“ otázala se ředitelka. Byla právě uprostřed hovoru s asistentem.

„Ano, jistě, ptal jsem se vás, co nám k tomu ještě řeknete.“ Øeditelka urychleně ukončila hovor se slovy, aby si asistent pospíšil.

„Co bych vám ještě měla říct?“

„Cokoliv, o co byste se ráda podělila.“

„Není co, počkejte, prosím, v centrále, mám teď nějaké povinnosti, Tichoplavov si vás tam najde.“ Její hlas nezněl nijak vyhýbavě nebo dotčeně, byl to zřejmě prostý výraz zaneprázdněného člověka, jehož tělo stále komunikovalo s přítomnými, ale jehož mysl se již zaobírala něčím jiným.

     Skupina se rozpustila venku v centrále. Potulovali se sálem, pletli se pracujícím vědcům pod nohy, nadávali jim do „bílejch můr“ a koukali jim při jejich neustávající práci přes rameno. Některým vědcům a technikům se to protivilo, a čím víc se jim to protivilo, tím rychleji se tak dělo; až se několik z nich obořilo přímo Hořáka, aby s tím svým kanystrem oleje vypadnul, že tady se pracovalo. Hořák se rozesmál a začal naoko žhavit trysku. Vědci se ulekli a šli si dál po své práci, nikdo z nich ani nedutal.

     Všichni přítomní pracovníci si nakonec oddechli, když se objevil Tichoplavov, právě se navrátivší z databanky, a předal veliteli mercenarijské skupiny lokace a mapy Ateronu dva.

„Přidal sem vám k tomu i poslední zprávy z povrchu, jsem si jistý, že budou aktuálnější než veškeré vaše informace,“ dodal, když Mikovi předával malinkatý disk.

„Hele…hochu, kde tu máte dálnofon?“ Kladivoun vzal asistenta za rameno; málem mu jej svým úchopem rozdrtil, ačkoliv to tak určitě nezamýšlel.

„T-tam, za centrálou…po modré lajně, doleva, ta vás navede…pustíte mě?“ Tichoplavov vyjekl bolestí, když jej Kladivoun pouštěl a nonšalantně se mu při tom omlouval, že tak pevný stisk nechtěl. Potom Kladivoun odkráčel výsuvnými dveřmi ven a než se za ním železná konstrukce zavřela, bylo ho vidět, jak po zemi pátrá po namalované modré lince. Asistent Tichoplavov si masíroval rameno, bolestně se při tom křenil.

     „Poradíte mi, pane Tichoplavov?“ řekl Mika. Díval se muži zpříma do očí. Konečně se asistent uvolnil a zapomněl na bolest, tvář se mu rozjasnila. „Jistě, jistě, co potřebujete?“

„Musím mluvit s pacienty z Ateronu, těmi nejvíce traumatizovanými pokud možno.“

„Proč, prosím vás?“

„Potřebuji znát jejich bezprostřední zážitek.“

„Jestli vám to pomůže. Jděte doleva po červené lajně, ta vede k nemocniční sekci, tam vás někdo navede k pooperačnímu; pracuje tam moje žena, určitě vám poradí.“ S tím se Tichoplavov rozloučil, že jej volají původní povinnosti, od kterých odešel kvůli ředitelčinu nařízení. Spíš se ale bál další konfrontace s mercenáry.

     „Hořáku, vezmi si disk a dej ho Mechovi. Ne proboha! Chytráku, ty si vezmi disk a dej ho Mechovi, Hořák půjde s tebou, jestli se bude chtít s Mechem prát, něco mu píchni,“ zavelel Mika a odešel i s Ještěrkou na pooperační, ani si nevšímal Hořákových námitek – „Já se přece neperu, já si jen hraju!“

     Kladivoun si mezitím našel cestu k jednomu z dálnofonů umístěných v kabinkách v komunikačním sále a načetl spojení. Miniaturní červí díra spojila tok dat a po chvíli mlčení se na obrazovce objevila kudrnatá sotva dospělá dívka s tetováním velkých žil na krku.

„Nino! Zlatíčko! Jak se máš?!“ dívka v hnědém negližé se zarděla.

„Proč si mi nezavolal?“

„Volám ti teď, ne?“ dívka trochu nafoukla tváře a vrazila si ruce v bok.

„Já myslela dřív, copak mě nemáš rád?!“

„Cože sakra?! Dyť’s mi řekla, že si to potřebuješ rozmyslet!“ obořil se Kladivoun. Dívka se na chvilku odmlčela a dívala se někam pod dálnofon.

„Já myslela, že ale zavoláš, že budeš bojovat.“

„A za co, sakra? Jen sem ti chtěl, zavolat, jestli ses už rozmyslela.“

„Ty mě nemiluješ, já myslela, že o mě budeš bojovat! Chtít mě zpátky!“ Kladivoun se rozesmál tak, že se musel chytit přístroje, jak se smíchy prohýbal.

„Jo, jasně! Hele, zlatíčko, většinu času svýho života dřu kůži na kost, abych z toho taky něco měl, myslíš, že ten zbejvající čas vyplejtvám na to, abych naháněl nějakou dorostlou buchtu?“

„Cože?!“ Dívka nebyla rozčilená, jen nevěděla, jak má reagovat.

„No jo, takle to je. Sbohem, zlatíčko, rači si najdi ňákýho chlapa, co do tebe investovat bude.“

„Ale já tě miluju!“

„Jasně, sbohem.“ Sotva pár vteřin na to, co Kladivoun linku odpojil, se dálnofon dožadoval zpětného spojení z opačné strany.

„Sakra, cože?!“ Mávnul nad tím ale rukou a šel si po svých. Několik kolemjdoucích zaslechlo z kabinky žádost umělé inteligence o připojení, zřejmě ale nebyl uvnitř nikdo, kdo by ji vyslechl. Nakonec dálnofon utichl.

     Mika procházel chodbou nemocniční sekce. Dýchal křik, a strach pacientů. Všichni do jednoho vyděšení, zrazení, umírající bez svých blízkých a jejich blízcí umírající kousek dál zase bez nich, dým křivdy a zlosti se rozléval nad jejich hlavami, ale neměl se kam rozplynout, ošetřující lékaři jej museli vdechovat, byli z něj malátní a unavení, oči je tlačily, hlavy se jim nadouvaly, nohy podlamovaly, dělalo se jim zle z lačných žaludků, z nadměrného stresu. Vždy, když měl nějaký doktor nebo ošetřovatel chvíli, uvelebil se někde v tichém koutě, roztoužený věčným bděním po troše spánku, nikdy ale nikdo z nich neusnul, všichni omdleli, aby se zas vzbudili uprostřed řevu a utrpení. Mika to cítil jako by jej někdo doprovázel a všechno mu to názorně představoval.

     „Hledáme paní doktorku Tichoplavovou,“ odpověděl Ještěrka ošetřovatelce, která se jich zrovna otázala, co potřebují; Mika jejich hovor jen málo vnímal.

„Vede to tu,“ řekla, „najdete ji na sále nebo mezi pacienty, možná taky spí, nevím,“ začala se přihlouple chichotat, „poslední dobou je tu zmatek,“ a odešla pryč po svých povinnostech.

„Do hajzlu, to nevíme nic novýho,“ postěžoval si Ještěrka a opřel se o světlou metalovou stěnu sekce, Mika jeho slova nevnímal už vůbec.

„Počkej tady,“ řekl Ještěrkovi a zmizel v davu kolujícího personálu. Ještěrka odněkud ze svého bitevního obleku vytáhl malý strojek a začal si s ním pohrávat: zapnul jej, sledoval, jak se strojek samovolně kroutí a pohybuje, strkal do něj a šťouchal – bavil se jeho neohrabanými pohyby.

     „Pane, potřebujete něco? Hledáte někoho?“ Ještěrka odepnul zrak od strojku a zamazal úsměv, stál před ním na smrt vysílený medik, skoro to vypadalo, že by se o Ještěrku rád opřel.

„Jo, hledáme pani doktorku Tichoplavovou,“ opáčil a už, už si chtěl zase zahrát se strojkem, myslel si totiž, že mu medik dá podobně neurčitou odpověď.

„Ach, ano…pojďte, zrovna se od ní vracím, prochází pacienty.“

Medik vzal Ještěrku za paži a táhl ho mumrajem lidí, Ještěrka neměl skoro ani čas uklidit svou hračku do bezpečí.

     Doktorka Tichoplavova chodila halou mezi lehátky, na nichž byli uložení pacienti lehčích případů, většina z nich byla napojena na sledovací přístroje, ale některým elektronický dozor chyběl a co chvíli je tedy museli kontrolovat ošetřovatelé. Žena vypadala mnohem starší než její manžel, ale to se dalo přisoudit její těžké únavě. Vynakládala veškerou zbylou energii na průchod mezi pacienty a jejich řádnou kontrolu, mnohdy se ale musela vícekrát přesvědčit o jednom údaji, protože její mozek údaje přestával pomalu zpracovávat a okamžitě je vypouštěl. Dokonce se přistihla, jak zírá na pacientovu kartu, aniž by cokoliv udělala, aniž by přitom vůbec myslela.

„Doktorko, tady voják s vámi chtěl mluvit,“ řekl medik a bez dalšího slova se vyšoural zpět ze sálu. Ještěrka jej pozoroval a nemohl se přestat divit mužově strašlivé únavě, ale na druhou stranu, ani doktorka nevypadala zdravě, nikdo tu nevypadal zdravě, pacienti dodávali větší vzezření zdraví než jejich vlastní lékaři, jak tak klidně leželi a spali, pod silou sedativ.

     „Co potřebujete? Rychle, jsem unavená a mám práci,“ pravila nevrle doktorka.

„Já vlastně nic, můj velitel s váma chtěl mluvit, teda…chtěl mluvit s nějakými raněnými.“

„Všichni ranění jsou pod silnými uspávadly, nedá se s nimi mluvit.“

„On myslel traumatizovanými, abych byl přesnější.“

„To je z mého hlediska něco úplně jiného.“

„Na tom mně nesejde, hledáme nějaký psychický trosky, chápete?!“

„Na co, prosím vás, nepřijde vám to neetické?“

„Mně ne, jsme nasazení na Ateron, takže je mi to jedno.“

„Ach, proboha! Vy tam jdete?“ doktorku Ještěrkův výrok probral z letargie, už zájem nepředstírala, projevila ho.

„Jo.“

„A kde je váš velitel?“

„Někde tady kormidluje, říkal, ať na něj počkám na chodbě, ale nevim, kam šel.“

„Aha, já budu ještě chvíli tady a potom jdu do své kanceláře, musím si odpočinout. Jestli svého velitele najdete…přiveďte ho za mnou.“

„Dobře, to je výborný, mějte se.“ Ještěrkovi na tomhle místě docházely nervy, rozhodně nebyl tak citlivý jako Mika, ale k tomu, aby se v takovém prostředí cítil nesvůj, stačila jen jeho přirozenost, snaha vyhýbat se všemu, co jeho tělu páchne a zdejší okolí čpělo bolestí a vyčerpáním. Jal se co nejdříve Miku najít, zavést ho za doktorkou a odejít z téhle páchnoucí sekce.

     „Pane, našel jsem doktorku, poďte. É, co to, do hajzlu?!“ Ještěrka se zarazil v půli pohybu. Díval se na Miku a nevěděl, co si má pomyslet, nikdy předtím Miku při takové práci neviděl, nebo si to nepamatoval. Velitel seděl na stoličce při posteli spící ženy, jednu ruku jí držel na čele a druhou držel ženinu uvolněnou ruku. Tvář ženy, ačkoliv tělo spalo, se zmítala v křečích a záškubech, Mika naproti tomu byl zcela klidný, soustředěný, nebylo na něm stopy po nějakém znepokojení.

     Konečně Mika uvolnil psychické sevření, složil obě ženiny ruce na její břicho a nechal ji poklidně spát.

„To vypadalo, jako byste jí vysával mozek!“ vystřelil Ještěrka. Mika se narovnal, podíval se na Ještěrku…rozmýšlel. Nakonec se rozmyslel a beze slova vyrazil ke dveřím, Ještěrka mu vmžiku uvolnil cestu.

     „Strašný věci,“ zamumlal Mika, sotvaže ho bylo slyšet.

„Co jsi mi chtěl, Ještěrko?“

„Jasně…hm…ta doktorka! Našel jsem ji, asi bude na pooperačním sále. Plouží se tam mezi pacientama.“

     Ještěrka Miku zavedl na pooperační, ale doktorka Tichoplavová už tam nebyla. Jeden ošetřovatel oba mercenáry odkázal do její pracovny na druhém konci sekce.

„A to je jak daleko?“

„Hm, kousek, ono to tu není tak velké, jak se zdá.“

     Doktorčina pracovna vlastně nebyla pracovna, spíš to vypadalo jako normální kosmická ordinace, aspoň tam bylo všechno, co se dalo od takové ordinace očekávat: diagnostické přístroje, ošetřovací mechaniku, instalovanou na střed místnosti, skříně plné léků a blízko dveřím mobilní lehátko, na kterém zrovna spala doktorka.

„Musíme ji vzbudit,“ řekl Mika a začal spící obcházet. Přiklonil se k její vybledlé líci a začal jí něco šeptat, na smrt vyčerpaná doktorka se probrala a ztěžka posadila, překvapená tím, že se vůbec dokázala probrat.

„Mohl jste mě nechat spát, když už jsem usnula.“

„Pardon.“

„Bez pardonu.“

     Doktorka se postavila a s vynaložením značného úsilí se odpotácela ke svému stolu ukrytému za lékařským vybavením v protějším rohu pracovny. Chvíli jen tak zírala na křeslo a potom se do něj s námahou vsoukala.

„Z tý nic nebude, padá na hubu,“ zašeptal Ještěrka; Mika ho utišil gestem ruky.

„Tak…co potřebujete, pánové?“

„Potřebuji vidět někoho obzvláště traumatizovaného.“

„A co vás vede k tak bizarnímu přání?“

„Trauma mi umožňuje snáze proniknout do mysli člověka, potřebuji znát jeho poslední vzpomínky na Ateron.“

„Aha.“ Doktorka se zarazila, pár vteřin zabralo, než zase sesumírovala tok myšlenek.

 „Nó, tak zkuste POP, to jé…pooperační s omezeným přístupem, já vám na to dám pověření.“

„Proč je na to omezenej přístup?“ opáčil Ještěrka.

„Protože někteří pacienti vyžadují klid a zvláštní péči.“

     Chvíli to trvalo, než doktorka Tichoplavová povolení vybavila a zdálo se i, že jak v práci postupuje, tak v ní zpomaluje. Ještěrka už si myslel, že se konce nedočkají, protože žena při takovém trendu usne.

„Tady, tady to je…Udělejte pro mě ale něco,“ naléhala doktorka.

„Jistě, o co jde?“

„Nedělejte tam moc rozruch, někoho si vyberte, zpovídejte ho a odejděte, co nejdřív.“

„Takto to udělám.“

     Když muži procházeli automatizovanými dveřmi, Ještěrka, ještě než se dveře zavřely, se za doktorkou ze zvědavosti otočil – spala za stolem.

     Jak procházeli chodbou, minuli ošetřovatelku, která kvapem uháněla do doktorčiny ordinace. Ještěrka se jen ušklíbl a pokračoval v cestě s Mikou.

     „Nakrájim tě na malinký plátky.“

„Jo, jo, sem z toho tak vyděšenej, že seru šrot!“

„Ty mi nevěříš?! Divil by ses, na jak malý plátky se dá člověk rozkrájet, hi hi hi!“

„Držte huby, už mám z toho vašeho plkání zasraný uši! Hořáku, vypadni vot toho kluka dál!“ zavelel Kladivoun.

„Jo, ještě bys mu vožehnul trenky.“

„Ty aby ses nepřidal, Chytráku!“ zabručel Hořák a odkráčel do transportéru.

     V tu chvíli se zrovna vracel Mika s Ještěrkou za zády a už od vstupu do hangáru mával na Kladivouna, aby přišel blíž.

„Tak co, nějaký novinky?“ zeptal se kladivoun.

„Je to zamotaný.“

„Hm…sou tady ostatní party, Mech jim dal naše souřadnice, rozdělili jsme si to na tři průlezy.“

„To je výborné.“

„Jo, to jo.“

„A jak si vede Mech s Hořákem?“

„Zrovna sem je vot sebe vottrh.“ Mika si na to mělce povzdechl. „Jestli si vůbec ještě najdou čas si to v klidu vyříkat?“ Kladivoun se na to cynicky usmál.

„Přesně tak, přésně tak.“

     Mika poručil svým mužům, aby nasedli do transportéru a Mech začal připravovat odlet. Ještě před zážehem si Mika krátce promluvil s veliteli Raubířů a Sparťanů. Domluvili se, že jedna skupina nebude čekat na druhou, jakmile naplní svůj transportér civilisty, ale okamžitě vzlétne k orbitální stanici, aby se mohla co nejdříve vrátit pro novou várku.

„Doufám, že nám tady za to dobře zaplatěj,“ vyhrknul velitel Sparťanů a Raubíř mu na to přitakal, že ho to také zajímalo.

„Dobře, pánové, jdeme na to.“ Mika se bez dalšího komentáře rozeběhl k plavidlu jeho skupiny a cestou zamával do kokpitu na Mecha, aby provedl zážeh.

Autor: Martin Suriak