StarCraftCZ.com

Recenze Queen of Blades

Vzhledem k tomu, že kniha u nás není k sehnání a že prakticky obsahuje už známý děj, neváhal jsem recenzi psát velmi spoileroidní formou. Čtěte tedy na vlastní nebezpečí :)

SC : Queen of Blades je kniha, která prakticky navazuje tam, kde skončila Křížová cesta. Což je rozhodně dobře, protože za známý příběh jsou body navíc. První kapitola začíná po pádu Konfederace a Raynorově "dezerci". Správně tušíte, že se zaobírá převážně zergskou kampaní, lépe řečeno (a jak název napovídá) zrodem Královny čepelí.

Zde leží první zádrhel, protože autor se musel vypořádat s problémem, jak co nejlépe odvyprávět zergské části příběhu. V tomhle ohledu bohužel vybral snad nejhorší možnost, jakou mohl - část zergských "briefingů" a ostatních dialogů budete sledovat jako Raynorovy sny, část přímo s Raynorem, jako špiónem schovaným někde za bukem, zatímco se Cerebrati v klidu vykecávají. Později Raynor stejným způsobem špehuje i Protossy. Celé to vypadá neuvěřitelně pitomě, takže dobrou polovinu knihy Raynor nedělá nic jiného, než sám !!! běhá sem a tam po Charu a je svědkem důležitých událostí.

Autor evidentně špatně vyhodnotil smysl animace "The dream", která ukazuje telepatické volání Sarah Kerriganové o pomoc v době, kdy ještě nebyla plně transformována (což bylo důvodem, proč se Raynor se svojí skupinou na Char vydal) a klidně telepatické spojení použil i mnohokrát poté, aby Raynorovi (a čtenářovi) umožnil přítomnost u zergských briefingů.

Vůbec celá akce, kdy Raynor nažene všechny své následníky na Char za záchranou jediného člověka, přímo do srdce zergského roje, neřekne jim pořádně proč, ztratí při tom všechny lodě (kromě Hyperionu) a 90 % mužů, působí hrozně uměle. Přitom ve hře to tak bezhlavě rozhodně nevypadalo.

První třetina knihy se věnuje "záchranné operaci" (mise Nový Dominion a Agent of the swarm) a bohužel atmosférou dost připomíná knihu Rychlost temnoty. Tzn. nudné a ohrané : skupina pěchoty se snaží probojovat někam skrz Zergy. Poté dochází ke známemu zvratu - vylíhnutí Kerriganové. Ta nechává Raynora a jeho zbylé muže jít, ale ukradne jim dropshipy, aby mohla infiltrovat stanici Amerigo a ostatní lodě na orbitě (jak mohly Zergové ty lodě upilotovat je mi záhadou). Raynor se se svými lidmi tedy nachází opuštěný na Charu.

Další část knihy je už zmíněné pobíhání po Charu a střídavé špehování Zergů a Protossů, které vyznivá skutečně neuvěřitelně trapně, protože to autor podává, jako by Old Shatterhand odposlouchával poradu indiánů někde okolo ohně a ne vládce celých rojů, popř. velitele protosských jednotek uprostřed svých základen.

Přesně podle děje SC na Charu tedy přistávají Protossové a pouštějí se do boje se Zergy. Tady je bohužel další ohromné zklamání, protože protosská armáda je prezentována jako sto zealotů v čele s Tassadarem. Pro Raynora platí to samé - jedinou jednotku, kterou má k dispozici jsou mariňáci. Takže z několika monumentálních bitev na Charu autor udělal směšné šarvátky malého počtu jednotek naprosto nepoužitelného složení. Pro Zergy to naštěstí neplatí, ale tam je zas jiný problém. Autor sice jmenuje Zerglingy, Hydralisky, Ultralisky, ale už se neobtěžuje je v boji nějak funkčně rozlišovat, takže pro člověka, co neví, jaké role tyto druhy mají, to působí opět jako masa jedné jednotky.

Zdá se, že autoři knih nemohou najít zlatou střední cestu, protože Rychlost temnoty disponuje stejným problémem - naprosto minimalistická akce pár mariňáků a firebatů proti pár základním druhům Zergů a žádní Protossové. Stín Xel´Nagů je opačný extrém, zde měl snad autor na stole přímo seznam jednotek a schopností, která musí použít a po jedné si je odškrtával. Jak dopadl výsledek asi netřeba komentovat - působí to strašně. Nemusím vidět v každé bitvě každou jednotku, ale protosský výsadek bez Dragoonů? Bože, kde to jsme? Další poměrně stěžejní věc - stavění základen - je zcela opomenuta a vynechána.

Dialogy na některých místech přímo kopírují dialogy, které známe ze hry, což je rozhodně plus. Zvyšuje to dojem, že jsme svědky historie. Děj pokračuje známým soubojem Tassadara a Kerriganové, kde se bohužel autor trestuhodně odklonil od předlohy a nechal oba protivníky opravdu bojovat, čímž naprosto zničil původní myšlenku. Angličtina je v knížce celkem obtížná, takže bez slovníku jsem z popisu boje pravda moc neměl. Nicméně autor nechal Tassadara trapně prohrát (a zachránil ho zásahem shůry). Mezitím, přesně podle scénáře, Zeratul zabil Zasze. Ve hře jsem měl dojem, že oba templáři se potkali už předtím a toto byla přímo plánovaná akce, jak odlákat Zergy, Kerriganovou a nechat Cerebrata nechráněného, ale v knize se setkají až poté, což opět působí trochu nedomyšleně.

Následuje další odklon od scénáře. Zatímco ve hře Kerriganová dostala za úkol zpacifikovat Zaszův běsnící roj a Daggoth měl eliminovat Protossy, v knize je to naopak, zřejmě proto, aby mohlo dojít k dalšímu boji a to mezi Kerriganovou a Zeratulem, kde autor opět nechává prohrát Protossa. Ne že bych byl proti názoru, že Kerriganová by byla rovnocenným soupeřem Tassadarovi nebo Zeratulovi, ale autor zde prezentuje oba templáře velmi neschopně. Zcela zapomněl na fakt, že Protossové mají štíty a že psionické, nebo warp ostří se tak nějak nedá vykrýt. Konkrétně u Zeratula si myslím, že prakticky cokoliv, čeho se warp ostří dotkne, se okamžitě "vypaří", což v případě, že nemáte podobnou zbraň boj s ním značně stěžuje, i pokud máte šest končetin. Navíc by nebylo od věci Kerriganovou prezentovat jako na začátku svého vzestupu a ne rovnou jako soupeře pro protosské nejlepší válečníky s třímístnou cifrou v kolonce věk.

Poslední část knihy popisuje sjednocení Tassadarových, Zeratulových a Raynorových sil, zatímco většina roje se přesunula na Aiur. Tato část je asi nejzajímavější, protože vykresluje počáteční nedůvěru mezi jednotlivými skupinami, až po jejich věrnou spolupráci. Zeratul vysvětluje Tassadarovi celou pravdu o Temných templářích a učí ho jejich schopnostem. Autor popisuje Protossy celkem zdařile, dialogy jsou napsané kvalitně a odpovídají jejich osobnosti. Na druhou stranu jsem zcela nepochopil zmínku o tom, že mají i smysl pro humor a smějí se vtipům, což už jejich osobnostem vůbec neodpovídá, nehledě na to, že po takovém prohlášení bych od autora čekal aspoň jeden "protosský vtip". Bohužel jsem se nedočkal.

Kniha vrcholí tím, že se spojenci pokusí Kerriganovou vlákat do pasti a zaútočit na ní společně. Byť se mi myšlenka zoufalého boje více hrdinů proti jednomu silnému protivníkovi líbí, musím mít opět stejné výhrady, jako už výše. Nemám pocit, že by Kerriganová v této době mohla být takovým protivníkem. Navíc autor opět nechává Kerriganovou vyhrát a masakru zabrání až přílet nového Exekutora (mise The hunt of Tassadar). Zeratul a ostatní DT v tu chvíli mizejí do stínu. Zde autor opět trochu zazmatkoval, protože ve hře pak Tassadar zhruba pět minut po této události říká Exekutorovi, že je třeba najít Temné templáře, jako by se jejich cesty rozdělily před několika týdny a ne jakoby stačilo doběhnout Zeratula, který je maximálně sto metrů daleko :-)

Pokud jde o chyby, tak kniha jich kupodivu moc neobsahuje. Aspoň ne faktických, což je ale zřejmě způsobeno tím, že autor využívá sotva 5 % jednotek a staveb a u mariňáků, zealotů a pár druhů Zergů prostě není co splést. Síly Kerriganové trochu překvapivě disponují Devourery, ale čert to vem, nikde není řečeno, kdy přesně se tato mutace objevila. Kniha vyšla v roce 2006 (tedy v době, kdy už se intenzivně pracovalo na SC2) a obsahuje bohužel stejné mrzačení příběhu jako nově zveřejněná historie na sc2.com a to fakt, že novým Exekutorem v epizodě III (tj. hráčem) byl Artanis. Je zajímavé, že toto na fórech nikdo nezmínil, zřejmě knihu četl opravdu málokdo. Bohužel to ale znamená, že Blizzard si za touto interpretací bude stát. S bezejmeným Cerebratem z epizody II přitom problém nemají.

To je ode mě vše, jdu číst SC : Firstborn :-)

Autor: Unimatrix