StarCraftCZ.com

Povídky

Ateron dva: Ateron dva - díl třetí

     „Připravte se na přistání!“

„Mechu, vopovaž se to s náma vopřít vo kráter!“

„Kurva, hází to, proč to tak hází, sakra?!“

„Páč Mech to řídí jak skladní vozejk!“

„Vypněte, proboha, tu zatracenou komunikace, jsem z toho nervózní!“ křičel Mech přes hučení namáhaných turbín. Mika se natáhnul přes pult a interní komunikaci vypnul. Napadlo ho říct něco odlehčujícího, už ho ale bohužel nenapadlo, co by to mělo být; jen tak visel rty ve vzduchu a snažil se nalapat správná slova.

     Konečně transportér přistál na střeše střediska VOA, signální maják je nasměřoval. Nikdo však příchozí osvoboditele nevítal. Skupina Omega se vyřítila v plné bitevní a s burácením křiků z útrob plavidla na prostor střechy. Nikdo na jejich vtrhnutí nereagoval, široko daleko žádná odezva. Ještěrka se naklonil ze střechy dolů.

„Já tu nikde žádný Zergy nevidim.“

Chytrák Ještěrku následoval a podíval se dolů také.

„Ne, sou tu, všude po zemi se válí ten jejich sliz.“

„Jak se tomu říká?“

„Já tomu řikám bláto.“

„Kurva, v tom blátě ale bejvaj zahrabaný!“

„Přesně, jak prasata v chlívě.“

„Kurva, kdes tohle slyšel?“

„Moje babička to říkávala.“

„TICHO!“ Mika se zostra narovnal, málem by si zlomil páteř – naslouchal, ostatní sebou začali nevrle ošívat, Mech, který stál opřený o futro dveří do lodi, se vrátil dovnitř pro svou zbraň, Kladivoun vytáhl z obleku dalekohled a nemotorně se jím snažil podívat skrz, aby si lépe prohlédl v dálce posazené budovy rozprostřené kolem střediska.

„Tohle je divný, sem zvyklej na pořádnej ruch, tady je až moc klid,“ prohlásil Chytrák a začal nervózně pošlapovat kolem hrany střechy.

     Mika nyní rozmýšlel následující plán: instruovat Mecha, aby hledal otevřené frekvence, prohledat středisko, najít přeživší, eliminovat vnitřní hrozbu, evakuovat, odletět, nikdy se nevrátit. Měl ale jiný pocit, který mu napovídal odlišný průběh událostí: instruovat Mecha, aby hledal otevřené frekvence, prohledat budovy, pokusit se zachránit přeživší mimo středisko, zabarikádovat se ve středisku, počkat na příchozí přeživší, přestat čekat a utéct; tak nějak to mohlo vypadat.

„Nemusim mít to tvoje huhu a vim, co se ti honí hlavou!“ zabručel Kladivoun, když po několika pokusech zaostřit hodil svůj dalekohled přes rantl střechy.

„Začneme dělat jako že nic a přesně v tý chvíli se to celý posere.“

„Tak nějak.“

     Mech dostal za úkol pročesávat všechny pozemské frekvence a Mikovi o nich podávat hlášení. Vrátil se tedy do kokpitu, doslova se v lodi zabarikádoval a zbraň odložil na vedlejší křeslo. Mika ostatním poradil, ať se nepřepínají v dozoru.

     Skupina zahájila sestup do nejvyššího patra budovy. Od pohledu ze střechy se nezdálo, že má středisko více jak pět pater, ale mohlo tu být i více podzemních.

     V nejvyšším patře svítilo pouze nouzové bodové osvětlení, Chytrák zkoušel rozsvítit normální světlo, ale nepodařilo se mu to, Hořák ho za to beztak okřiknul.

„Co kdyby se to, do prdele, rozsvítilo? Chceš na nás upozornit?“

„Jestli tu někdo něco je, už to o nás vědělo, ještě než jsme vůbec stačili přistát na tý zatracený střeše.“

„To je kurva fakt.“

     Našli výtah, bylo v něm ale něco zpříčené.

„To je ňáký tělo nebo co?“

Mezi dveřmi výtahu ležel přivřený zergling, zdálo se, že ještě dýchá, pomalu ale podléhal svým zraněním – měl několik průstřelů po celém těle. Z tvorova těla se řinula hustá tmavá krev, pomalu vtékala do louže kolem zerglinga. Tvor úpěl a bylo vidět, že jej každý nádech bolí.

„Sakra, zastřelte ho někdo, mně je ho skoro líto!“

Zazněl výstřel. Dobře mířil, kdo střílel – tvor okamžitě vydechl a již se znova nenadechl.

„Takže se tu střílelo…“

„Jaks na to přišel? Třeba se ta potvora chtěla jen svízt výtahem a šprajcnula se, vole!“

„No to je moc vtipný,“ ohradil se Chytrák.

„Držte ty zasraný tlamy!“ Kladivoun svá slova procedil vztekle mezi zuby a těžko říct, jestli proto, že zrovna usilovně přemýšlel, nebo mu prostě ohledně Chytrákových hádek s Hořákem došly nervy. Možná to byla kombinace obojího.

     Mika zkontroloval svůj zápis: všichni lidé by se měli skrývat v podzemním traktu. Nepřišlo mu jako nejlepší nápad schovat se hluboko uvnitř budovy, protože se tím jen dloužila cesta mezi přeživšími a jejich zachránci. Podle údajů mělo být uvnitř několik tisíc lidí, to se výtahem efektivně nepřeveze, budou muset jít po schodech, projít poschodí za poschodím, kdo ví, co se tam do stínů skrylo, ten polomrtvý zergling ve výtahu určitě nebyl jediný vetřelec ve středisku.

„Výtahem je pryč nedostaneme, trvalo by to příliš dlouho,“ prohlásil Mika nakonec.

„Taky mě to napadlo, nic nám ale nebrání se sami svízt,“ dodal Kladivoun.

„Jak ale vyčistíme budovu?“

„Ještěrko, už si někdy viděl něco vyčištěnýho vot Zerga? I když to tu pročistíš skrz naskrz, z bot ho stejně nedostaneš, he he, to byl jen vtip.“

„Jasně; že se nesměju, neznamená, že tomu nerozumim, jen sem vystresovanej.“

     Všech pět členů Omegy se vtlačilo do výtahu. Svezli se až do nejnižšího patra, Mika rozhodl, že středisko prohledají od základů a jakmile narazí na lidi, vezmou je po schodech až na střechu, kde čekal Mech a transportér.

     Nouzové světlo bylo příliš slabé a v podzemí nebyla okna, která by dávala aspoň trochu světla, i když se už pomalu stmívalo. Členové Omegy rozsvítili světelné zdroje na svých oblecích, aby osvětlili cestu přes temný koridor. Mika si zapnul multivizi, dal mužům znamení, aby počkali a s okem na zaměřovači se ztratil ve tmě, která polykala chodbu o několik metrů dál za silou malých oblekových světlometů. Když se vrátil, řekl ostatním, že na konci jsou ocelové dveře a jsou zamčené, budou muset nějak získat přístup.

„Tak zavoláme Mecha, aby to přišel rozklepnout.“

„A kdo pohlídá loď?“

„Ten křáp by nikdo neukrad.“

„Sakra, ty seš magor!“

Ještěrka přitom dostal úžasný nápad: „Tak zkusíme zaklepat?“ Mika se na něj ohromeně podíval a uznale mu pokývl – tohle ho samotného nenapadlo.

     Všichni přistoupili k těžkým ocelovým dveřím a Kladivoun na ně zabouchal, nejdřív jednou, pak třikrát a nakonec dvakrát. Zdůvodnil to tím, že jestli je někdo uvnitř, musí poznat, že nejde o náhodné údery („A jak by jinak, kurva, poznali, že neklepou zerglingy, hm?“). Po chvilce ticha se spustil dveřní komunikátor.

„Přišel nás někdo zachránit?“

„Ne, kurva, dem vám uklidit svinčik, je to tu samá krev!“ zaburácel Hořák a jen tak pro efekt bouchnul do dveří.

     Masivní ocelová vrata se začala pomalu rozevírat, v jejich chřtánu stála ozbrojená dvojice vědců. Oba muži si svítili baterkami a mířili pistolemi někam do prostoru před sebou. Kladivoun je okřikl, aby oba přestali mířit, že je to nebezpečné, potom skupina Omega vešla do nejzazšího traktu střediska VOA. V doprovodu s jedním ze zdejších vědců procházeli dlouhou svažující se chodbou.

     „Takže vy tu máte červy, jo?“ pravil Hořák hurónsky, nikdo se ale nesmál, všichni ostatní začali pociťovat silné napětí, nejvíce Mika byl vyprovokovaný nastálou situací.

„Co jste říkal?“ zeptal se vědec.

„Máte tu červy?! Zergy, chápete.“

„Máme jich tu mnoho, prohánějí se po celé budově…hledají přeživší, určitě je hledají, nás tedy, víme, že nás cítí, nasávají náš pach a jdou po něm jako šílení. Nepřežije nikdo, kdo se vydá tam nahoru.“

„Kam nahoru?“

„Kamkoliv, myslíte, že jste je neviděli, tak tam nejsou? Viděli vás, počítali vás, plánovali, co s vámi.“

„Zergové?“

„Přesně tak.“

„A neluštěj taky křížovky, kurva? Nás učili, že Zerg má místo mozku kaši nemyslí prostě.“

„Někteří to dovedou a oni plánují.“

     V tu chvíli se celá skupina zastavila u dalších bytelných dveří, vědec při tom mercenáry upozornil, že za těmito dveřmi jsou již ostatní lidé, kteří čekají na jejich příchod. Hořák to chtěl nějak okomentovat, ale Mika ho utišil dřív, než jen Hořák pohnul brvou. Vědec na dveře vyklepal očividně domluvený signál, tyto se otevřely a muži vstoupili dovnitř.

     Uvnitř traktu byla jedna velká hala, v níž přebývalo možná na dvě stovky lidí, a další lidé sem přicházeli z postranních místností, aby se podívali, co se děje. Mika jejich celkový počet odhadl na tři stovky, což se vůbec neshodovalo s jakýmikoliv údaji, které Omega doposud obdržela. Kladivoun si hvízdl a hvizd ještě následně doprovodil nějakou peprnou nadávkou, ale nikdo mu ji stejně nerozuměl. Chytrák se okamžitě svědomitě chopil pomoci zraněné ženě, které si povšiml při vstupu. Seděla opřená o zeď blízko dveří a obě ruce měla omotané krvavenou gázou. Ještěrka šel Chytrákovi pomoct, zatímco Hořák se šel na zákrok jen podívat.

     Mika si okamžitě vyžádal hovor s někým, kdo má přehled o situaci, kdo má velení, aby ho mohl Mika neformálně převzít. Vědec Miku vyzval, aby ho následoval, ten odešel s Kladivounem po boku.

„Smrdí to, strašně! Koledujem si vo malér, tolik lidí nestihnem v dost krátkym čase, budou problémy. A to mě ještě posere pták, jestli zistíme, že ostatní to maj stejný.“ Kladivoun měl na mysli ostatní mercenárijské skupiny, které v oblasti provedly výsadek.

„Já vím, nevidím to o nic lépe. Podívej,“ Mika pokynul hlavou směrem k davu přihlížejících lidí, viseli na obou vojácích očima, bylo z nich cítit rozčarování, ale v jejich očích byla viditelná úleva, nebo radost, naděje na záchranu, cosi takového. Všichni bez rozdílu se takto tvářili až na ty, kteří se váleli při stěnách sálu, ty, kteří byli apatičtí a na změny situaci téměř nereagovali. Kladivoun se takto postižených lidí obával, protože se stávali nebezpečnými kolektivu, demoralizovali jej a napadali. V duchu si připravoval nějakou výtku, kterou jim nejdříve poví, až začnou dělat potíže a potom si pobaveně představoval způsoby, kterými je přiměje k rozumu.

„Vidíš, není to dobré, stojí proti nám Zergové, čas a za chvíli to budou i lidé,“ řekl Mika.

„Cože?“

„Co jsi slyšel z toho, co jsem říkal?“

„Promiň, do hajzlu, zrovna jsem nad něčim přemejšlel, protokoly, chápeš, protokoly.“

„Øíkal jsem, že za chvíli proti nám budou stát i lidé.“

„Tak nad tim sem teda zrovna uvažoval taky, abych pravdu řek.“

„A k čemu si došel?“

„Že nemá cenu začínat fází jedna a přejít rovnou k fázi dva.“ Kladivoun přitom, zřejmě bezmyšlenkovitě, zaťal pěst a Mikovi bylo rázem jasné, co mají znamenat ty protokoly, ale nechtěl téma dále rozvádět, beztak se již spolu blížili ke dveřím, za nimiž byl provizorní velitelský stánek.

     Velitelova místnost měřila tak pět krát pět metrů, ale nebylo v ní k hnutí, protože byla přeplněná šrotem a zmuchlanými lejstry, spíš to vypadalo jako nějaké odkladiště neupotřebených věcí. Za jednou z hromad byl malý stoleček a za stolečkem seděl onen vědec z audiovizuálního volání, které chlapi z Omegy viděli na své stanici. Muž se krčil u malého laptopu, prodíral se papíry, a co chvíli se ohlížel po obrazovce svého počítače, nově příchozích si nevšímal a oni si jej jen prohlíželi, čekali.

     Po chvíli zírání a mlčení ale došla Kladivounovi trpělivost: rádoby omylem shodil na zem vedle sebe nakupenou hromadu šrotu, potměšile při tom pronesl pardon a svatoušskovsky se usmál, div se nad ním nerozsvítila aureola. Nádoby, kolečka, trubice, všechno se to kutálelo po podlaze, těžká kovová krychle z vrchu hromady na zem dopadla s ohromným zaduněním a přitom z ní vylétla nějaká malá součástka. Vědec velitel sebou poděšeně škubnul a začal vytřeštěnýma, krví nalitýma očima začal pátrat po místnosti, vypadalo, že návštěvníky nevidí nebo je přehlíží, ale možná byl tak unavený.

„My stojíme tady, kurva!“ obořil se Kladivoun.

„Já vás vidím, jen vás počítám…nemělo vás být víc?“

„Nás je pět, ostatní jsou venku v hale.“

„To je ale málo, těch potvor tam je tak pět set…možná trochu přeháním, ale stejně je to nadpočet.“

Vědec přivřel laptop a postavil se na nohy.

„No, no, tak vy si to tu asi vezmete na starost, že jo?“

„Tak jest.“ Pronesl Mika a požádal vědce, který oba mercenáry doprovodil, aby odešel. Ten se jen chabě usmál a zeptal se, jestli někdo z Mikovy jednotky poskytuje ošetření, místo Miky mu ale odpověděl Kladivoun.

„Děte tam k těm dveřím, je tam náš parťák, má velkej voblek a na něm má modrej kříž, nemůžete minout.“

       Když vědec odešel, poznamenal Kladivoun něco o tom, že si nevšiml, že by onen muž měl nějaká zranění; svou poznámku sice směřoval do prázdného prostoru, přesto se jí ale velitel utečenců, aby na ní mohl odpovědět, chopil: „On má zranění na hrudi, je to ale špatně ošetřené, myslím, že mu to začínalo prosakovat.“

„Do prdele, to sem vědět nemusel.“

„Ale ptal jste se.“

„To bylo jen tak.“

Do plytkého rozhovoru se vmísil Mika s něčím daleko závažnějším, nad čím uvažoval celou cestu z orbity.

„Pane, povězte mi, co je pravdy na tom, že Zergové nepřišli k městu, ale vyrojili se ve městě?“ Kladivounovi, když to slyšel, spadla čelist. Vědec velitel znervózněl.

„Já nevím, co na to říct, kde jste takový blábol slyšel?“

„Ptal jsem se několika lidí, odkud se to vzalo.“

„To muselo být post-trauma, které jim nakladlo takové zkreslené vzpomínky.“

Mika si vědce pozorně prohlížel.

„Jsme uprostřed chřtánu smrti, nikdo se nebude ptát, jak jste zemřel.“

„Cože?! Co tím myslíte?“ vědec se začal pomalu smršťovat, krčil se a ustupoval ke zdi, nejen na tváři, ale všude na těle mu obrážel pot a smáčel mu beztak zbrocené šaty. Vykasal horní ret a odhalil zářivě bílou korunku, vypadal jak vzteklý pes v zajetí.

„Mínil jsem, že vás zabiju, protože jste pro mě zbytečná zátěž, nedůvěryhodný jedinec, z kterého mi do budoucna kynou jen problémy.“

Vědec se teď celý ježil, měl rozšířené zorničky, ale přivřené oči, vypadal jako feťák v rauši vystavený prudkému světlu.

„Můžu vám všechno potvrdit, všechno doložím, všechno!“

„Tak sypej, nebo ti zlomim páteř!“ zavrčel Kladivoun a chytil vědce svou oplechovanou tlapou za paži tak, že mu ji pohmoždil. Velitel hlasitě vyjekl a rozvzlykal se. Mika dostal obavu, že vědce mohl někdo slyšet. Rozhodl se Kladivounovi přenechat volnou ruku a vyjít se podívat ven.

     Za dveřmi stálo množství naslouchajících lidí; každý, kdo stál poblíž, výjek zaslechl. Ptali se lidé, co se stalo a Mika jim odpovídal, že velitel ze samé únavy upadl do kupky harampádí a narazil si kostrč. Potom jim Mika vysvětlil, že přebírá velení a nařizuje všem raněným, aby se shromáždili podél zdi, kterou prstem Mika prstem vytyčil a ostatní ať se začnou připravovat k odchodu.

„Nás raněný tu necháte, co, nebo nás postřílíte?!“ utrhl se jeden muž s rukou pokousanou a špatně převázanou.

„Ne, musíme vás ošetřit, nemůžeme riskovat, že někdo cestou nahoru zkolabuje, protože mu z neošetřené rány vytekla krev.“

Mika potom zavolal Chytráka, aby zpunktoval všechny možné ošetřovatele, společně dali dohromady veškeré lékařské vybavení, které se v traktu nachází a začali ošetřovat.

„Lehce raněným přilož jen nějakou gázu a nech je jít, bude jim to muset stačit.“

„Hm, dobře, kde je Kladivoun?“

„Tluče špačky.“

„Fakt?“

     Celým sálem vládl čilý, vzrušený ruch až do doby, kdy na vstupní dveře někdo spustil zběsilý buchot. Rázem všechno zmlklo, každý se otáčel ke dveřím, jenom Chytrák ve své práci pokračoval a bušení prostě ignoroval. Už, už chtěl jít jeden poblíž dveří stojící muž otevřít, když ho Hořák okřikl, ať se drží zpátky a poručil místo toho Ještěrkovi, aby zapnul dveřní komunikátor.

„Pusťte mě dál, pusťte mě, oni rozpouštějí bránu nějakou kyselinou!“

„Kurvadrát, už sem se bál, že tu trysku dneska nepřehřeju!“ zaburácel Hořák a zhurta plesknul do otevíracího tlačítka. Poděšený vědec, který měl vnější bránu hlídat, vklouznul dovnitř a schoulil se stranou, naproti tomu Hořák i Ještěrka se vydali chodbou dopředu.

„Ustupte, kurva, topenáři jedou!“

     Lidé hrůzou a napětím celí němí se nakláněli do dveří, aby viděli, co se tam o sto metrů dál odehrává. Doposud viděli jen Hořáka stojícího vprostřed chodby přímo proti dveřím a Ještěrku, který stál s rozsvícenými reflektory opodál, a bylo slyšet, jak Hořák Ještěrkovi žertem vyčítá, že by měl šetřit baterie, že světla bude dost.

     Konečně lidé zaslechli zasyčení a následnou střelbu. Ještěrka pálil rovnou do vyleptaného otvoru, každý tvor, který se v něm snažil pařáty zahákovat, okamžitě odpadl. Hořák potom strčil do otvoru jednu trysku a spustil ji. Z protější strany se ozvalo pištění a nelidské ječení. Když Hořák trysku odsunul, bylo skrz otvor vidět, jak se chodbou mátoží hořící vetřelci a jejich těla vrhala stíny na stěny chodby. Stíny se stále více kroutily, jako hořící papír, až světlo ochablo a těla se sesula k zemi.

„Mazej za Mikou, vyřiď mu, že musíme vypadnout, nebo chcípnem!“ zahoroval Hořák a stoupnul si zase vprostřed chodby proti dveřím.

     Ještěrka se řítil sálem, hledal Miku, ptal se, kde je, kam šel. Někdo mu poukázal na velitelovu kabinu, že tam jeho velitel před chvílí vešel, zrovna když se začalo střílet, a pálit. Ještěrka tam vletěl.

„Pane, pane! Hořák stojí u brány, je tam díra a Zergové lezou skrz!“

„To se dalo čekat.“

„Co budeme dělat, proboha?“ zapištěl velení zbavený vědec, válel se po zemi, vzlykal a polykal vlastní chropty a hleny. Kladivoun popadl celtu, která ležela přetažená přes jednu z hromad, a hodil ji přes vědce, ten se celty chopil a schoulil se do ní.

„No jo, co budem dělat? Eště nejsme hotoví,“ dodal pak Kladivoun. Mika se postavil do dveří, prohlédl si sál, ohánějícího se Chytráka, vyděšený lid a pohledem skončil na ústí chodby, která se čas od času rozzářila šlehajícími plameny.

„Jdi s Ještěrkou a pomozte Hořákovi, já to tu s Chytrákem vybavím a zmizíme.“

„To je dobrej plán, poť, Ještěrko,“ pokývnul Kladivoun a s Ještěrkou v závětří vyrazil za Hořákem.

     Mika obcházel utečence a šikoval je dohromady, silně raněným osobám vždy přidělil nějakého průvodce, který měl zraněného podpírat. Potom šel do přední linie a nařídil třem předním bojovníkům, aby se začali pomalu probíjet vpřed, že je třeba dostat se ke schodům, Mika a Chytrák budou potom za průvodem dělat závoru, kdyby je chtěli Zergové přepadnout zezadu, jako že to určitě udělají.

„Spíš se budou řítit ze všech stran, tohle nevohlídáme!“ zakřičel Kladivoun přes Ještěrkovu palbu a hned na to se sám jal střílet znova.

     Tři hrdinové se probíjeli skrz nadbíhající vetřelce a za nimi šel sešikovaný průvod, který uzavíral právě Mika a Chytrák; Chytrák do toho ještě dával injekci syntetických endorfinů muži, který přišel o nohu a musel se opírat o svou manželku. Vetřelci se řítili ze tmy průchozího koridoru proti rozžhaveným hlavním, nebylo jim zastavení. Čas od času vřavu prořízl plamen Hořákovy trysky, v nasvětleném prostoru vepředu se zaleskla těla prchajících zerglingů, jak se tlačili ke stěnám a snažili se uniknout spalujícímu horku. Nikdy nestačili uniknout včas, Hořák všechno spálil. Klapání drápů o ocelové stupně únikových schodů ale neustávalo a chodba byla během pár chvil zase plná Zergů.

     „Na tyhle sračky mi neplatěj dost peněz!“ stěžoval si Ještěrka.

„Za tyhle sračky dostaneš leda urnu, vole, nemel a střílej!“ zařval Kladivoun. Společně se tlačili vpřed, čistili průchod všem těm vystrašeným lidem, kteří se husím krokem sunuli za nimi.

     Konečně se bojovníci probili až ke schodům. Trasa se povíjela v pravých stupních a jednotlivá patra oddělovaly malé mezistupně, mezi nejnižším podzemním podlažím a střechou, kde čekal transportér, leželo sedm pater. Hořák utrousil hořkou poznámku a plesknul do Ještěrky, aby vystoupal do mezipatra, že bude Hořáka krýt při výstupu do druhého suterénního patra. Kladivoun se držel za Hořákem, aby mohl následně pokrýt vyšší schodiště. Někteří lidé stojící v bezprostřední blízkosti mercenárů nevydrželi nabití adrenalinem a smyslů zbavení vyběhli do schodů, protlačili se skrze kovová těla vojáků a zmizeli v útrobách budovy. Kladivoun chytil za pas ženu, která se zrovna snažila protlouct skrze něj a shodil ji zpět do mezipatra Ještěrkovi rovnou pod nohy.

„Zlomils mi ruku, kreténe blbej!“ vřeštěla žena a v záchvatu zuřivosti po Kladivounovi hodila svou firemní vizitku.

„Ale zachránil vám život, kurva, slyšíte to ječení? To neječí Zergové,“ zahučel Ještěrka a na Kladivounův povel se vydal nahoru po schodech, zatímco Hořák svými tryskami držel dorážející vetřelce v uctivé vzdálenosti.

„Proč tak klepou držkama?!“ volal Ještěrka na Kladivouna, když ve světle Hořákova plamene všiml výrazů zavilých tvorů.

„Sou asi hladoví, tak drž hubu a huntuj cestu nahoru.“

Autor: Martin Suriak