StarCraftCZ.com

Povídky

Ateron dva: Nouzové volání - díl první

     „Na tyhle sračky nám neplatí dost peněz.“

„A kolik myslíš, že by tak kreditů vyvážilo tvůj život?“ opáčil Chytrák.

„Jeho zkurvenej život nestojí ani za padělanej kredit, natož za nějaký pořádný prachy!“ utrhl se Hořák.

„No jasně…ale přece to nebudu dělat zadarmo, nejsem nějakej zasranej dobroděj nebo mecenáš nebo tak něco.“

„Myslíš jako dobrej člověk?“ opáčil zase Chytrák.

„Hej, Chytráku, moc ti to mluví…to je určitě důsledek toho, že ti to moc myslí; zpomal, do prdele, nebo tě budu muset zpomalit sám.“

„Držte huby, už vás mám plný zuby, do hajzlu, nebo mi ujede ruka!“ zařval do davu Kladivoun.

„A to se tě máme bát?!“ vyprsknul Ještěrka.

„Já v tý podělaný pracce držim kvér, ty máš pracky holý.“

„To je sakra recht!“ s tím debata skončila. Chlapi trávili většinu času takhle – stěžovali si, nadávali si a upouštěli páru. Mnoho ze svých dnů trávili v životu nebezpečném, neustále stres produkujícím prostředí; hledali způsoby, jak se uvolnit a když zrovna neměli čím, prostě jen tak plácali do větru a bavili se vzájemným provokováním, ve skutečnosti by si ale nikdy neublížili.

     Kladivoun přešel do komunikační kabinky a přisedl si k veliteli.

„Miko…tohle fakt není dobrej podnik.“

Mika se na Kladivouna nedíval, vypadalo to, jako by si Kladivoun povídal pro sebe a Mika tam jenom tak seděl a ničeho si nevšímal, jako katatonik, oba tak připomínali blázny.

„Kluci se takhle baví pořád, prostě upouští páru.“

„Jasně, oni si to tak myslej: je to jako vždycky, ale oni neslyšeli tu zprávu vlastníma ušima jako ty a já, a já říkám, že to neni dobrej podnik, vlastně je to dost špatnej podnik…Jestli je to pravda, můžem tam všichni zařvat! Mně je to fuk, chápej, ale Chytrák i Hořák maj rodinu a Ještěrka má tu svou praštěnou žábu a tak.“

„Já to vím, myslíš, že tu sedím a počítám mouchy na skle?“

„Jo, sakra, něco takovýho,“ zasmál se Kladivoun a plácnul se do kolena. Mika nejdříve potlačoval úsměv, ale nevydržel to, a nakonec nevydržel ani úsměv a začal se smát také. Konečně na sebe pohlédli.

     „Víš, že nikdy neženu kluky do něčeho, u čeho mají větší šanci umřít než přežít, tohle je ale něco jiného, uznej, zamávalo to s tebou, nebo ne?“

„Sakra…málem jsem se posral, šel z toho mráz,“ přiznal Kladivoun a odvrátil pohled od svého přítele, jako by se mu před očima zjevilo to, na co v duchu myslel a chtěl se toho zbavit prostým odvrácením.

„Chápej,“ pokračoval Mika, „za každou kulku, kterou jsem vystřelil, jsem si vydělal na další mizernej den, ale tohle přesahuje náš výdělek, naše živobytí. Když jsem to viděl prvně, ještě než jsem ti to ukázal, něco se ve mně pohnulo,“ –

- „Ve mně se už delší dobu hejbe nějakej parazit, asi střevnice nebo jiná havěť.“

„Nech toho, víš, o čem mluvím.“

„Sakra, brácho, já to vim, jen to zlehčuju.“

     Mlčeli. Dívali se na sebe a byli zticha, nemuseli mluvit, slova by jen zbytečně zvětšovala tíhu okamžiku. Ta tíha je oba mrzačila. Měli ten pocit…empatie. Po tom, co viděli, nemohli dovolit, aby volání o pomoc neuposlechli, ale zároveň nemohli dovolit, aby jejich partneři přišli o život v podniku, který stál proti jejich přesvědčení – žádná práce není dost dobrá na to, abych si podřízl krk.

„Zkoušel’s zavolat mariňáky?“ zeptal se Kladivoun ve snaze vynajít nějaké řešení.

„Hm.“

„A co?“

„Kašlou na to, armáda opouští celý vnější systém.“

„Máš záznam spojení?“

„Jo, mám.“

„Pusť mi ho.“

„Proč?“

„Do hajzlu, sem zvědavej, ne?!“

     Mika se natáhnul k záznamům komuniké, nalistoval v digitálních listech poslední záznam a přepustil jej na malou obrazovku před oběma muži. Kladivoun si položil loket pravé ruky na stehno a podepřel si zaťatou pěstí bradu. Na obrazovce se objevil bíle zbarvený symbol záznamové pásky.

„Já myslel, že je to audiovizuální,“ řekl a bez výrazu překvapení nebo vůbec čehosi jiného podobného takové reakci pohlédl na Mika. Byl příliš rozčilený a velmi se zaměstnával potlačením svého vzteku, nedokázal ještě k tomu projevit další emoce.

„To je jedno, o nic zvláštního nepřijdeš.“ Symbol pásky se zbarvil zeleně, ozval se krátký vysoký tón, za ním následoval vlastní záznam:

„Tady Omega tým, mluvím s velením ozbrojených sil na Plexu?“ to byl Mikův hlas, druhý hlas patřil operátorovi:

„Ano, slyšíme vás, Omego, toto je nouzový kanál, jaké máte oprávnění?“

„Nemáme oprávnění, zaslechli jsme,“ –

„V tom případě vás odpojíme z linky, Omego.“

„Počkejte, máme nouzové hlášení, zaslechli jsme nouzové hlášení, musíme ho předat dál.“

„O co jde, Omego?“ tady následoval krátký šum, zkrat a následné naskočení signálu.

„Tady se na linku připojilo velení,“ řekl Mika.

„Jaké máte hlášení, Omego?“

„Máme nouzové volání z planety Aterus dva, ihned vám ho přepošlu.“

„Vydržte, Omego, za chvíli se s vámi spojíme.“

„Co, co?“ šum, zkrat, asi půlminutová odmlka a opětovné spojení:

„Negativní, Omego, obranu tohoto světa jsme ze strategických důvodů opustili, negujeme odtamtud veškerá příchozí hlášení.“

„Jak je to možné?! Jsou tam lidé, proboha, umírají, jsou vyvražďováni, bez naděje.“

„Můžete provést operaci sami, Omego, to je přece vaše klasifikace.“

„Ale my nemáme prostředky na to a,“ –

„Ze strategických důvodů jsme obranu světa opustili, konec přenosu, Omego.“ Ozvalo se pípnutí a ženská umělá inteligence ohlásila konec transmise.

     „Tak tady se odpojil operátor i velení,“ dodal Mika a začal se přehrabovat v ovládání komunikátoru.

„Do prdele! Ty hajzlové tam seděj na hromadě nouzovejch zpráv a nehnou ani brvou.“

„Tak nějak, říkal, myslím, že blokují veškeré zprávy odtamtud, takže…“

„…takže je to na nás.“ Mika pohleděl na svého přítele s údivem, bylo to jen konstatování, nebo odrážel své rozhodnutí ze svých úst, jako by vystřelil najisto?

„Počkej,“ –

„Nebudeme čekat na nic; nikdy sem nechtěl bejt jak mariňáci a jestli mariňáci odtamtud utíkaj, tak my tam zrovna pudem!“ Kladivoun se narovnal, byl hrdý na své rozhodnutí, jeho tvář byla spokojená, pyšná…a sveřepě drsná, usmíval se, ale úsměv patřil ďáblu.

     „Počkej, kovboji, musíme o tom říct klukům.“

„Veliteli, já mám dotaz.“ Ještěrka vstrčil hlavu do dveří komunikační kabiny. Měl velkou, k temeni se šířící, plešatou hlavu, odstávaly mu z ní uši. On měl sice uši normální, ale při tvaru jeho hlavu vypadaly prostě nepřirozeně. Většinu času se netvářil nijak, jen když si stěžoval, bylo na něm vidět nějaké to opovržení a zlost, ale jinak se nikdy nijak netvářil, ani když se ptal, ani když měl radost, ani když držel smutek, nikdy; tvrdil, že šetří energii.

 „Kurva, Ještěrko, co sem strkáš tu svou holou hlavu, víš, jak sem se tě lek? Běž si pro pivo, my tu máme jednání s velitelem,“ opáčil Kladivoun ledabyle.

„No jo, pivo došlo, tak sem se chtěl zeptat, kde je další?“

„Eh! Kašli na pivo, zavolej ostatní, něco vám musím ukázat,“ řekl Mika a rukou přitom kynul na znamení přizvání.

     Chlapi se sesedli kolem svého velitele, jen na Chytráka nezbylo místo, tak se opřel o železný sloup. Potichu si mrmlal nějaké připomínky o Ještěrkovi.

„Chytráku, buď zticha, jednou to vestoje vydržíš.“

     Na obrazovku se načetla otevřená zpráva. Byla určená pro všechny kanály v dosahu, nebylo pochyb, že ozbrojené složky na Plexu také jednu obdržely. Umělá inteligence ohlásila odesílatele: Středisko VOA, kolonizační oblast Ateron. Chlapi zavýskali: na obrazce se objevila mladá brunetka s višňovými rty. Upravovala přenos, potom zase zmizela z dohledu, nato hoši pobouřeně zabučeli.

„Kurva, Hořáku, seš ženatej, proč koukáš na jiný žáby?“

„Protože na voči se manželství nevztahuje.“

„Držte huby!“ zařval Kladivoun. Před obrazovku si sedl muž, asi čtyřicátník, měl na sobě bílý doktorský plášť na rameni umazaný od krve, připomínalo to otisk ruky.

„Hele, Ještěrko, von je taky plešatej.“

„Sakra, ještě někdo cekne a provlíknu ho zdí!“ Od té chvíle nikdo nepromluvil, těžko říct, jestli k tomu chlapy vedla Kladivounova poznámka, nebo závažnost zprávy.

„Tady doktor Johannes, tady doktor Johannes, žádáme okamžitou evakuaci, potřebujeme evakuovat, armáda tuto oblast opustila, zůstali jsme sami, potřebujeme pomoc, máme klíčové evakuační zóny: Středisko VOA, osada Uter, Středisko VOU, pevnost Ateron a osada Kameron. Můžeme zajistit přistání…“ do záběru vstoupila brunetka a ohlásila doktoru Johannesovi, že z jedné z oblastí přestal přicházet signál.

„Bože, co?“ doktor se podíval na obrazovku: „Musíte okamžitě přijet, musíte nás evakuovat, máme tu několik tisíc lidí, musíte nás dostat na orbitální stanici, musíte nám pomoct! Lidé tu mizí, ztrácí se před očima, oni nikoho nenechají naživu.“ Konec, umělá inteligence ohlásila konec zprávy a datum jejího nahrání, bylo z poslední půlnoci tamního času.

„Kurva…proč tam všichni mizí?“

„Jo, o kom je řeč?“

„To je sakra dobrá otázka a odpovim ti na ni další otázkou: kdo má rád čerstvý maso?“ Kladivounovu tvář leptal potměšilý, sarkastický úsměv, zatímco jeho oči byly rozčílené a zlé, překryté svraštělým obočím.

„Zergové,“ nadběhl Mika a natáhl se k ovládání, aby vypnul komunikátor. „A na vás je, abyste se sami rozhodli, jestli do toho jdete, nebo zůstanete doma.“

„No, já nikam nejdu, dokud nebude pivo,“ prohlásil Hořák.

„Kdepak, do prdele můžeš jít dycky.“

„Berte to vážně, planeta je plná Zergů, tady jde o kejhák, spíš tam chcípnete než cokoliv jinýho,“ řekl Kladivoun. Na to všichni ztichli a zamysleli se. Hořák se začal přehrabovat v zásuvkách podél opačné stěny od komunikátoru – hledal pivo.

     Trvalo to pár minut, ale některá ticha jsou i přes svou krátkost nesnesitelně dlouhá. Mika a Kladivoun byli rozhodnutí akci provést, po chvíli souhlasil i Chytrák, že prý je zadlužený na zbytek života, takže je pro něj každá akce plus, v každém případě. Rozhodnutí zbývalo na ostatních dvou členech skupiny.

„Hořáku, tam pivo nenajdeš.“

„Koukám, že je to samej kabel.“

„Tak co?“

„A no jo, kurva, mně to je fuk, oheň spálí všechno stejně, na stejnou sračku, pro mě za mě tam jdu.“ Vypadalo to, že Hořák nad věcí příliš nepřemýšlel a vůbec si neuvědomoval její vážnost a možné důsledky, on ale nemusel nad věcí uvažovat: to Kladivoun Hořáka přivedl do Omegy a představil ho veliteli jako nejlepšího plamenometníka ve zdejší soustavě; zajistil jemu a jeho rodině obživu po tom, co upustil armádu, po tom, co selhaly veškeré jeho snahy najít si normální práci, najít si vůbec práci, pomohl mu vydělat si na vlastní kapsu, dlužil mu.

„Do hajzlu, přemejšlel’s nad tim aspoň chvíli, Hořáku?“ zaburácel Kladivoun.

„Já to mám promyšlený od samýho začátku,“ zabručel Hořák a uvelebil se zpátky na sedátko.

„Nechci pak chodit za tvou ženou a říkat jí, že hrabeš hlínu.“

„To je vot tebe pěkný, že bys to udělal, já bych to tvý ruce taky řek.“

„Ne, sakra, nechal sem svou ruku bejt, zjistil sem, že mě podvádí s ňákou kundou.“ Ozvala se ohromná salva smíchu, po níž Kladivoun obrátil zrak k Ještěrkovi.

„Ještěrko, nikdo ti to zazlívat nebude, když to necháš bejt, tady jde o mojo.“

„Já bych to nesnes, kdybyste se šli bavit beze mě.“

„Moc kecáš, mladej…takže do toho dem všichni.“

     Hořák odklopil hromádku odpadků a objevil zmačkanou plechovku piva. „Já věděl, že tu někde bylo pivo.“ Obal od piva Vermin Vermin domáčkl a hodil na hromadu. Chytrák a Ještěrka mezitím vstali a odebrali se do zbrojnice, aby se připravili. Hořák za nimi potom pomalou, těžkopádnou chůzí došel také. Kladivoun si pohrával s nějakými kabely, co vykukovaly z komunikační desky.

„Chceš se dát zabít elektrickým proudem?“ opáčil Mika.

„To už sem zkoušel, vypadly pojistky…,“ Mika se usmál, „hele, bude dobrý zavolat nějakejm dalším společnostem, mercenariím, víš.“

„Už jsem nad tím také přemýšlel, máš nějaké nápady? Mě napadají jen Raubíři.“ Kladivoun se lišácky usmál, naklonil se ke svému příteli a jemně ho zatáhl za límec.

„Sparťanská společnost. Největší blázni v tomhle koutu galaxie. (Jejich velitel je známej tim, že povečeřel vařenýho zerglinga.)“

„To vypadá na příjemnou partu.“

„Sakra, že jo.“

     Zbrojnice byla velká komora s visutým stropem, v jejímž středu se nacházela zbrojní aparatura na sestavování těžké, metalové výstroje. Kolem podél zdí byly různé skladové skříně a malé komory s uloženými zbraněmi a výbušninami. V jednom koutě stála zapečetěná ocelová skříň s Mikovou výstrojí. V místnosti nebyla světla, osvětlovala ji veliká beryliová zářivka umístěná nad zbrojní aparaturou; vždycky, když byla aparatura v provozu, toto světlo kolísalo, nikdo nevěděl, proč zdroj kolísal, technik Mech o tom měl svou teorii, ale její ověření vyžadovalo naprosté překopání elektroniky v budově a to Mika odmítal.

„Kde je vůbec Mech?“ nadhodil Ještěrka.

„Nevim, někde se v něčem přehrabuje,“ zavrčel Hořák.

„Øekl mu někdo o akci?“

„Kurva, máš v hlavě písek? Dyť ti řikám, že je fuč.“

     Chlapi si zatím oblékli kombinézy. Chytrák kontroloval svou medickou výbavu. Oficiálně nebyl medikem skupiny, ale na druhou stranu měl ze všech největší zdravotnické zkušenosti, Kladivoun za ním jednou přišel a vrazil mu do náruče medikit, který dříve stáhl z nějakého mrtvého armádního medika. Øekl mu, že jestli umí střílet jehly, je to jeho a Chytrák to uměl, vlastně uměl spoustu různých věcí.

     Zkontroloval své zásoby syntetických endorfinů, zbývaly mu dvě dávky. Syntetických endorfinů bylo v poslední době málo, oficiálně je smí vlastnit jen armáda a ta nedávno ve svém vlastním zájmu zlikvidovala eminentní černý trh s armádními léčivy a malí dodavatelé k takovým kalibrům prostě nemají přístup. Chytrákovi se naštěstí povedlo ušetřit několik dávek diamorfinu, ale ten byl na druhou stranu návykový, velmi návykový.

      „Hele, Mech nás bude muset odpilotovat, že jo?“ pronesl Hořák, ale vlastně jen tak nahlas vyslovil myšlenku. „He he,“ a zamnul si ruce.

     Mika seděl ve své privátní kabině, byla to jeho cela, místo, kde spal a trávil samotu. Ze stropu nad stolem visela lampa, její zelený korzet vléval do tichého osamění kabiny éterické světlo. Celá atmosféra ještě více houstla, skoro se linula jako dým, ale neodpařovala se, zůstávala. Podíval se nad sebe. Byla mu zima, roztřásl se. Měl chuť se napít něčeho lepšího, ale všechno pití mu vypil Kladivoun.

     Otevřely se dveře vedoucí z chodby, Kladivoun přišel.

„Myslíš, že jednotky Firebatů sou plný žhářů, jak řiká Hořák?“ řekl Kladivoun.

„Myslím, že Hořák je sám žhář, viděl’s ho někdy žhavit trysku? Oči mu svítí potěšením.“ Mika se zvedal z křesla.

„Áh, to neni vohněm, to je tim, jak sleduje škvířící se kůže.“ Mika poplácal Kladivouna po zádech a společně vyšli ze dveří.

      Když dorazili do zbrojnice, měli už Chytrák i Ještěrka namontované obleky, ke konzoli právě přistupoval Hořák. Když spatřil procházejícího Miku, zvolal na něj:

„Veliteli, bude nás Mech pilotovat?“ Mika se neohlédl.

„Bude, Hořáku, bude.“

„To je fajn, to je fajn.“ Hořák naklepal do konzole osobní identifikaci a stroj už potřetí počal nahřívat motory.

„Proč tě to vlastně zajímá?“ otázal se Mika, zatímco zadával číselný kód na své skříni.

„No, chci mu říct vo tom pojebanym světle,“ zvolal Hořák přes hučení motorů a ještě, než mu robotické paže podchytily údy, aby na ně namontovaly masivní oblek, prstem ukázal na zářivku nad sebou.

     Mika otevřel skříň, prohrábl ji a na lavičku pod sebou odložil multivizi, pásek, rukavice a vyndal si kombinézu, aby se do ní oblékl. Když se oblékl, sepnul a uniformu aktivoval do pasivního režimu, oblékl si i pásek a rukavice. Nakonec si dopnul obuv a nasadil multivizi.

     „Hele, Hořáku, jak ten svůj pivní kanystr dostaneš do obleku?“ rýpnul Ještěrka.

„Kurva, hochu, s tim se při výrobě počitalo.“ Na to se ozval dutý kovový třesk, jak se Hořák pleskl do oplechovaného břicha.

     Mika aktivoval box a vytáhl z něj pušku a pistoli. Pistoli a náhradní zásobníky připnul k pasu, pušku nabil, zkontroloval puškohled a zbraň si hodil na záda.

„Sakra, Miko, dycky, když vidim ten tvůj kvér, propadám závisti,“ podotkl Kladivoun, když se chápal konzole, kterou Hořák právě uvolnil.

     „Tak jo, chlapi, jdeme na střechu, Mech nás tam vyzvedne,“ zavelel Mika, když byli všichni vybaveni, Hořák se přitom začal hihňat.

„Co je ti směšnýho?“

„Už se těšim, až poletíme tim lítacim sráčem. Zbožňuju to.“

     Pohled na muže v bitevních oblecích je zcela odlišný než na muže bez obleků. Jsou větší, mohutní, obzvlášť Hořák ve svém zápalném obleku, působí daleko hrozivěji a mocněji a takoví jsou, protože jako lidé nemohou tíhu svých obleků ovládat sami, pohyb za ně prakticky vykonává hydraulika a hydraulika jim také dává nadlidskou sílu. Těžko někdo pomýšlel na to, co se stane, když hydraulika selže, všichni byli vedeni v duchu toho, že to se nikdy nestane: „Chlapi, serte na pravděpodobnost, to je totiž teorie, vy děláte v praxi, chápete ten rozdíl?“

      Tým se odebral širokými dveřmi do dalšího traktu budovy, odkud vedl výtah až nahoru na střechu. Zdvihadlo bylo dost velké, aby se do něj vešlo pět mužů v bitevních oblecích, dokonce i s plamenometníkem. – „Do prdele, Hořáku, zabíráš půlku kabiny!“ – „Ještěže ty nám ňáky místo ušetříš,“ zavrčel Hořák a naschvál ještě zvedl lokty. Všichni se namáčkli ke stěně jedoucí kabiny.

„Počkej, až tě Zerg kousne do řiti, dostaneš hovno a ne sedativa,“ pohrozil Chytrák, ale Hořákovi to bylo jedno, vrtěl se a nakrucoval a vůbec překážel, co mohl.

     Na střeše čekal hvězdný transportér. Stroj měl otevřený přepravní prostor, ozýval se z něj šramot a klapot, jako by někdo uvnitř něco stěhoval.

„To bude Mech,“ řekl Mika a Hořák to nadšeně zopakoval.

„Sakra, co s tim chlapem máš, seš jim posedlej nebo co?“ podivil se Kladivoun a prstem si zarotoval nad čelem. Hořák ale neodpověděl, jen nažhavil trysku a zrychlil krok, tak prudce, že země kolem zaduněla.

„Mechu! Mechu! Vrať mi prachy, nebo ti vypálim cejch!“ hřměl cestou. Z transportéru vykoukla hlava ve žluté kšiltovce.

„Do prdele, to tak scházelo,“ řekl Kladivoun a zastavil se, aby si mohl celou scénu prohlédnout z odstupu. Mech zalezl zpátky a než Hořák došel až k létacímu stroji, vyšel ven znova a v rukách třímal mariňáckou pušku. Hořák se zastavil v půli kroku, rozesmál se.

„Ho, hó, hošíku! Takže si to rozdáme?“ nastalo ticho, nehybno. Mech, mladík s naježenou bradou, mířil na Hořáka a ten zase svou plamennou tryskou na Mecha. Nakonec se Mech rozmyslel, sklonil zbraň a vrátil se na palubu. Hořák se rozesmál znova, chtěl něco udělat, ale vložil se do toho Mika.

„To by stačilo, pánové, nemáme čas na přestřelky; vlezte do toho transportéru.“

„Ale, já chtěl,“ –

„Nemel, Hořáku, a sedej!“ poručil Mika. Jeho hlas zněl jakoby naježeně; nebylo radno jej v některých chvílích déle provokovat.

     Když mohutný stroj vzlétl, přisedl si Mika k Mechovi do kokpitu. Sledoval, jak mladý pilot nabíral rychlost, stoupal, stoupal strmou stopou, aby nakonec opustil sílu planety, její gravitaci, a hvězdný koráb se octl mezi hvězdami. V tu chvíli se Mika naklonil k Mechovi.

„O co mezi vámi jde?“

„Jako mezi mnou a Hořákem?“

„Uhm.“

„No, nic moc.“ Mika naježil obočí. „Cítím to z tebe, nezatajuj, nemám to rád.“

„Chtěl jsem, aby mi Hořák půjčil, potřeboval jsem kredity. On mi půjčil a dal mi při tom lhůtu…už týden překračuju, bojím se, že mě roztrhá.“

„A proto se mu vyhýbáš?“

„Tak nějak.“

„Jeho nerozčílí to, že mu to nevrátíš hned, jemu vadí tvůj přístup; jako bys ho tahal za nos, to nesnese.“ Mika sledoval Mechovy reakce, každý pohyb na tváři – byl překvapený.

„Jak to víš?“

„Vím, neboj.“

„Takže s ním mám mluvit?“

„Zkus to, ale ne teď, připrav loď ke skoku.“ Mech se na Miku tázavě zadíval.

„Ale, pane, cesta potrvá čtyři hodiny, to není tak dlouho.“

„Obávám se, že je, Mechu, podle všeho nám každá hodina navíc dělá cestu zbytečnější.“ Mech počal poslušně plnit rozkaz s tím, že příprava potrvá několik minut.

„Dobře, zatím si vyřídím nějaké hovory.“

     Mika vstoupil do překlenovací kabiny – přepážkou mezi kokpitem a osobním prostorem, kde seděli ostatní. Byl tu instalovaný dálnofon. Mika se potřeboval spojit s dalšími společnostmi a domluvit s nimi detaily rendez-vous na orbitální plošině kolem planety Aterus dva. Nejdříve se spojil s Raubíři:

„ Co to je za šum, Miko?“

„Letíme prostorem, asi nějaké fluktuace.“

„Hm…připravujeme se k odchodu, jsme tam do hodiny,“ oznámil velitel mercenarie Raubířů a rýpnul se v nose.

„Výborně, my jsme tam ještě před obratem Herma.“ Mika si velitelova zlozvyku nevšímal, byl zvyklý.

„Hele…kdo nám teda zaplatí?“ velitel nepůsobil pochybovačně, spíš zoufale potřebně. Pravdou bylo, že již dlouho očekával slušný kontrakt, jeho problém najít ve vlastním sektoru práci pro sebe a své muže se stával existencionální otázkou.

„Přeživší,“ odvětil Mika bez váhání. Byl si vědom dna Raubířů. Nebyl si jistý, jak vůbec proběhne platba, ale doufal, že každá práce Raubíře odvede od jejich strádání a obrátí myšlenky jiným směrem a Mika na druhou stranu nutně potřeboval posílit svou skupinu: bylo to oboustranně výhodné.

     Velitel Raubířů nebyl špatný velitel, ale měl problém s pitím a neudržitelným nárůstem konkurence ve vlastním sektoru. Samotní Raubíři tento problém svorně přehlíželi jen do doby, než se to projevilo na jejich platbách, ti nejpodvratnější okamžitě odešli ke konkurenci, ostatní postupně odcházeli podle toho, jak jim docházela trpělivost, jako by se bortila pevnina.

     Jakmile Mika skončil první rozhovor, spojil linku se Sparťanskou společností.

„Miká! A my mysleli, žes na nás zapomněl! Takže, setkáme se na plošině?“ burácel hurónským hlasem velitel Sparťanů.

„Přesně tak, zrovna se připravujeme ke skoku.“

„Bezva…to se mi líbí, čekejte nás do hodiny, nejdýl do dvou.“ S tím velitel Sparťanů ukončil přenos.         

     Mika si potichu pogratuloval a měl se k odchodu do osobního prostoru, když zablikal interní komunikátor; stiskl přijetí a otevření kanálu. Mech mu oznamoval dokončení příprav, a že vyčkával na povel ke skoku. Mika se rozhlédl, chytil se komunikační palubky a přepnul interní komunikaci do osobních prostorů: „Hoši, držte se pevně, poskočíme.“ Potom pustil kanál do kokpitu – „Skoč, Mechu.“

      Loď obklopil bílý opar; ve vteřině, kdy se celý transportér vznášel nad orbitem vlastní planety, mezi hvězdami, se plavidlo octlo poblíž planety Aterus dva a před ním se po orbitě ubírala rozlehlá orbitální stanice zabudovaná do asteroidu, vypadalo to jako ne-vlastní satelit planety a tak to i konstruktéři zamýšleli. Kladivouna skok pokaždé udivoval. Přišlo mu téměř magické, jak se do prostoru kolem něj vkradl prostor zcela odlišný, jak se do něj vrýsoval, připomínalo mu to, jak lidský sen pozvolna mění vlastní texturu, přechází z prostředí do prostředí a je prostě nad síly člověka tu změnu postřehnout a smysluplně zpracovat. Jako mnoho jiných mariňáků neměl rád cesty transportéry – bylo to nepohodlné, když musel zůstávat v bitevním obleku, ale přece obdivoval skoky, i když to popíral a obecně předváděl vůči skokům ironický postoj.

     „Jednou skočíme do něčí prdele.“

„Nestraš, Kladivoune.“

„Ne, sakra, vážně, jednou tahle obrovská železná bestie někomu roztrhá řiť. Prostě zničehonic Mech posere ovládání a celá loď se zjeví Mengskovi v prdeli. A nás pak popraví za vlastizradu.“ Kladivoun se nad svojí představou rozplýval a přihlouple se u toho hihňal, zatímco ostatní byli spíše vyděšení z představy, že se loď skutečně jednou octne někde, kde nikdo být nechtěl, třeba v nějaké hvězdě.

„Kurva, Kladivoune, ty víš, jak nasadit brouka do hlavy…Fakt se to může stát?“ zeptal se Hořák, zatímco se zvedal z místa.

„Né, do hajzlu, to si nepamatuješ, co nám říkali vo pravděpodobnosti?“

„Jo.“

„Tak se tim řiť, rozhodně to ulehčuje život.“ Kladivoun vstal a došel ke dveřím do překlenovací přepážky, uhodil tlačítko vstupu a dveře se rozjely do stěny. Viděl Miku, jak zrovna vchází do kokpitu a šel za ním.

      „Héj, Mechu, nakormidluj tu bestii do doku, musim si co nejdřív udělat hovor,“ pravil bujaře a poplácal svou oplechovanou rukou Mecha po rameni, ten se pod tíhou bodrého pošťouchnutí zhroutil do sedadla.

„Co tě tak rychle napadlo?“ otázal se Mika zvědavě a pomohl Mechovi narovnat se zpět do pozice sedu.

„Ále, možná tu zařvu, tak sem si chtěl urovnat vztahy, rodina a tak, chápeš.“

„Moc ti to nevěřím.“

„He, no jo, sakra, vidíš do mě; hele, Mechu, v doku se potom vyhýbej Hořákovi, celou cestu mrmlal něco o barbecue, až sem z toho dostal chuť na šťavnatý maso.“ Mech se poplašil a pohlédl k Mikovi pro oporu, Mika se nevzrušeně podíval na Kladivouna a ten, aby schoval potutelný úsměv, si překryl obličej krytem helmy.

„Neboj, Hořák ti nic neudělá, když s ním dřív promluvíš,“ podotkl Mika. Na Mecha to ale beztak vliv nemělo, byl už vyděšený a odmítal opustit kokpit.

„Takže se uvidíme, chlapče, až za pár hodin,“ řekl Kladivoun a frajerským krokem vyšel ven. Mika se s Mechem také rozloučil a následoval svého parťáka.

     Mech sebou zatřepal, chytil se ovládání a začal se přibližovat k doku orbitální stanice. Spojil se s řídícím centrem a oznámil přílet Omegy. Jejich přílet byl očekáván.

„Nevěděl jsem, že to už Mika zařídil…“ pomyslel si a přitom si vzpomněl na Hořákovo údajné vyprávění o grilování a znovu se rozklepal, představa uhoření zaživa jej děsila. Musel sebou pořádně škubnout, aby se ovládl a spustil dokovací sekvenci. Před jeho výhledem z kokpitu se rozevřela železná tlama doku asteroidu a brzy jej i s lodí pohltila do tlumených oranžových světel doku.

Autor: Martin Suriak

ren1009 - 18.01.2012 | 10:11

cim delsi tim lepsi u dobryho cteni

ren1009 - 18.01.2012 | 10:11

cim delsi tim lepsi

Shaker - 14.10.2011 | 16:09

diky za prijemny zkraceni pracovni doby :) Me to dlouhy neprijde, je to zajimavej rozjed k pribehu, co ma potencial, jen tak dal

Tomy77 - 04.10.2011 | 13:13

paráda, pěkný čtení, jen bych to udělal příště o kapánek kratší, už se těším na další díly