StarCraftCZ.com

Povídky

Ateron dva: Orbit�ln� stanice - d�l druh�

     Plavidlo se vznášelo v p?epoušt?cí p?epá�ce, Mech vy?kával na otev?ení sklo-pr?svitné brány, zatímco za ním se zavírala první ocelová brána, odd?lující stanici od vesmíru. Turbíny potom vehnaly do p?epá�ky odsátý vzduch a otev?ely druhou bránu. Plavidlo kone?n? vplulo do hangáru a podle pokyn? koordinátora se usadilo na volném poli.

     „A nyní m?�ete p?istát, Omego,“ oznámil nak?áplý, kovov? lesklý hlas koordinátora. Mech plavidlo ukotvil a vypnul motory a p?ístroje. Z reproduktoru interní komunikace se ozval Mik?v hlas:

„Vycházíme ven, Mechu, kdyby n?co, budu na kanále.“

„Dob?e, pane, já si zatím zd?ímnu.“

Do výstupu se vmísil další hlas: „Hej, Mechu, Ho?ák pot?ebuje sirku, nechceš se nabídnout?“

„Kladivoune, to v?bec není vtipný, mám strach z uho?ení.“ Z reproduktoru zachraplal Kladivoun?v p?idušený smích, hned nato Mech komunikaci odpojil.

     ?lenové skupiny Omega postupn? po jednom vylezli z útrob transportéru a se?adili se p?ed plavidlem. Na Mik?v povel vyrazili nap?í? hangárem do vnit?ních prostor stanice.

     Na široké pr?chozí chodb? za p?ístavní plošinou postávalo n?kolik lidí. Jeden z nich, mu�, ?ty?icátník, podle úboru v?dec nebo doktor, se k nim oto?il a zamával jim. Byl vy?erpaný tak, �e se potácel na hranici selhání.

„Skupina Omega?“ otázal se. Mika mu vyšel vst?íc, zatímco ostatní z?stali stranou a dali se do hlasitého, vulgárního hovoru.

„Správn?, kde je pro nás za?átek?“

„Ach, jak prosím?“

„Kde máme za?ít, máte n?jaké bli�ší informace?“

„Kurva, Chytráku, to je strašná historka, kam na to chodíš?!“

„Hoši, ztište to!“ napomenul Mika skupinu a na pokyn v?dce se vydal chodbou dál, spolu s Mikou pak šli i ostatní.

     K Ješt?rkovi se náhle p?ivinula n?jaká dívka z davu, podle úboru i ona byla v?dkyní, mladší, mladší kolegyní.

„Vy p?jdete na Ateron, �e ano?“ Ješt?rka se na?epý?il a podsadil hlas, aby zn?l vyzráleji.

„Ano, sle?no, to je pravda, máte tam n?jaké p?íbuzné?“

„Achich, to ne, moje rodina �ije na Plexu. Víte, chci vás o n?co poprosit,“ poslední slova zjemnila a rozm?lnila, aby na Ješt?rku zap?sobila o n?co dojemn?ji, a Ješt?rka neodolal.

„Prosím, pokud to bude v mých silách.“ Rukou jí pokynul v št?drém gestu; díval se na její mladistvou tvá?, rozplýval se nad krátkostí jejích ?erných vlas?, sahaly jí jen n?kam pod uši. M?l rád krátkovlasé dívky, ale na druhou stranu nemohl vystát �eny s p?íliš krátkými vlasy, nebo dokonce s holou hlavou, i kdy� on sám m?l lebku plešatou. On si ale vybírat nemohl.

     Ani si nepamatoval ?as, kdy vlasy m?l, od p?írody byl bez jediného vlasu. ?as od ?asu mu to vrtalo hlavou, proto�e na jiných ?ástech t?la m?l celkem husté ochlupení a ochlupení p?ece nemá, podle Ješt?rkových úvah, daleko do vlas?. Pozd?ji, kdy� se dostal na civilizovan?jší planetu, ne� byla jeho rodná, podstoupil vyšet?ení, jeho� výsledkem bylo odhalení d?di?né poruchy. D?íve se uva�ovalo, �e jde o nemoc zavle?enou ze Zem?, ale nakonec se došlo k záv?ru, �e je to porucha r?stu vlas?, d?di?ná. Trp?l naprostou absencí vlasových pouzder, bez nich nem?l �ádné ko?ínky a bez ko?ínk? nemohl mít �ádnou kštici.

     „Mohl byste mi odtamtud p?inést vzorek?“ �vatlala mladi?ká v?dkyn?.

„Co�e?! Jaký vzorek?“

„No…uhm…Zerga p?ece, sta?í jen kousek tkán?, víte, Zergové m? fascinují, bohu�el ale mám málo mo�ností je jakkoliv studovat.“ Chytrák, Ho?ák i Kladivoun hovor obou mladých lidí nenápadn? poslouchali a te? dychtiv? vy?kávali Ješt?rkovy odpov?di.

„Do hajzlu, sle?no, a nechcete, abych s nima taky vypl?oval dotazník?!“ Partne?i vybuchli smíchy a Ješt?rka, kdy� si to celé uv?domil, se také rozesmál. V?dkyn? se sna�ila zachovat si tvá?, ale p?ece na ní bylo vid?t, �e se jí Ješt?rka dotkl.

„Zkuste mi ho p?inést, mohu vám zaplatit, na kredit p?ece slyšíte, ne?“

„No jasn?, uvidíme, a budete chtít k?idýlko nebo stehýnko?“ Vypukla další salva smíchu, v?dkyn? to vzdala a p?idala do kroku, aby se rychle ztratila z dohledu.

     Mika se mezitím dr�el kousek dál vep?edu po boku v?dce a rozmlouval s ním. Mu� toho ve skute?nosti mnoho nev?d?l, byl nasazený do procesu jako ošet?ující léka? uprchlík? z planety; nebyl tedy v?dcem. Pod rukou mu prý za poslední dva dny prošlo n?kolik stovek lidí a n?kterým z nich nedovedl sám pomoct a musel je odkázat na opera?ní sál tady na stanici. „Tak�e m?�ete mé mu�e okam�it? operovat, kdyby se n?co pokazilo, doktore?“ otázal se Mika. „Ale jist?�e, jen mi ?ekn?te, kdy� jste ti �oldáci, vy se p?eci smrti vysmíváte do tvá?e.“ – „Ano, ale vá�íme si �ivota.“

     Doktor pokra?oval v lí?ení událostí za posledních pár dní. Planeta prý pat?í k t?m nejmenším v sektoru, jak si mohla skupina všimnout p?i p?íletu, invaze se po ní rozší?ila pom?rn? rychle, za?alo to na ji�ní polokouli a záhy se zamo?ení p?evalilo p?es rovník. Našt?stí prý planeta pat?í i k t?m dosud mén? zkolonizovaným, dosud nedošlo k p?íliš mnoha ztrátám. „Zvláštní, podle záznamu, který jsme obdr�eli z povrchu, se tam v ulicích odehrávají jatka,“ podotkl Mika a zahled?l se doktorovi do tvá?e, aby si prohlédl jeho reakci. „To musí být lokální, podle zpráv od p?e�ivších to nebylo zatím tak záva�né; ovšem ztratit domov? Co m?�e být záva�n?jšího?“ – „Ztratit rodinu?“ – „Ano, to máte pravdu.“ Stanice ji� nem?la vlastní prost?edky, n?kolik armádních jednotek, které se na ní zdr�ovaly, ji opustili po p?ijetí rozkazu z Plexu p?ed týdnem, dobrovolníci ve zbrani se v?tšinou nevrátili, nebo se dosud nevrátili. „Mari?áci se odsud stáhli n?kolik dní p?ed vypuknutím konfliktu?“ – „Ano, ano, ovšem.“ – „Uhm.“ Ve st?edisku se prý zdr�uje ?editel stanice a skupin? poskytne plány a pat?i?né sou?adnice. „Tak�e vás je p?t?“ – „Nás ano, ale zavolal jsem n?kolika známým, do dvou hodin by nás m?lo být kolem t?iadvaceti.“ – „To je beztak málo.“ – „Jsem si toho v?dom.“

     St?edisko sestávalo z n?kolika místností. Byl to mozek, z n?ho� byl ?ízen veškerý provoz stanice a kam p?icházely zprávy z povrchu. Centrum st?ediska byla veliká místnost s holomapou planety Ateron dva uprost?ed. Kolem se rozprostíraly komunikátory a po?íta?e. Ze stropu na zem kynulo p?íjemné bílé sv?tlo, poskytovalo p?íjemnou úlevu od oran�ových osv?tlení koridor? uvnit? stanice. Celou st?nu p?ímo naproti vstupním dve?ím vypl?ovalo speciální sklo; tato výloha poskytovala unikátní výhled na atmosféru planety. Po místnosti bez ustání proudilo mno�ství v?dc?, technik? a jiných pracovník? stanice.

     �editelem stanice byla �ena, jen�e všichni z Omegy p?edpokládali, �e kdy� se mluví o ?editeli, bude jím mu�. Ona ?editelka práv? hovo?ila s technikem, který p?i tom zadával do konzole holomapy n?jaké údaje. Doktor na ?editelku zavolal a p?istoupil k ní, aby jí p?edstavil skupinu Omega. Kladivoun p?i pohledu na ?editelku hvízdl, ona hvízdnutí post?ehla, ale nev?d?la, kdo hvízdnul a tak to n?jak p?isoudila Mikovi.

     Oproti strhanému doktoru ?ty?icátníkovi p?sobila dojmem p?esn? opa?ným: byla energická, velmi pohotová a nedovedla postát na míst?.

     Navzájem se p?edstavili. „ T?ší m?, sle?no Jukertová,“ ?ekl Mika a stiskl �en? ruku. Jukertová potom vyzvala skupinu, aby ji následovala do její pracovny. Jak se oto?ila a bez ?ekání odkrá?ela nap?í? místností do dalších bo?ních dve?í na druhé stran?, za?ali ji chlapi zevrubn? rozebírat a Chytrák poznamenal, �e si nešlo nevšimnout jejího elánu, doktor na to utrousil poznámku o tom, �e jí zdejší psycholog diagnostikoval p?etrvávající ADHD, Kladivoun se zarazil a nahlas zauva�oval o tom, �e st?evní parazit je prevít; doktor to p?ehlédl.

     „Poj?te, hoši, a? na nás ?editelka ne?eká,“ zavelel Mika a Kladivoun k tomu dodal n?jakou oplzlou poznámku, kterou slyšeli akorát Chytrák a Ješt?rka.

     Kancelá? ?editelky sice ani zdaleka nedosahovala rozm?r? centrály, ale rozhodn? byla vybaven?jší, nebo aspo? menší prostor toho dodával zdání. V prot?jší st?n? bylo zabudované velké okno, zabíralo ur?it? p?es polovinu celé st?ny. P?ed oknem byl postavený široký ocelový st?l posetý dokumenty a r?znými malými p?ístroji. Podél byly další stoly zamo?ené aparaturami, p?ístroji a nep?ehlednými poznámkami. Jeden celý st?l zabíralo akvárium plné ?iré tekutiny, v ní� se zvolna p?evaloval jakýsi kokon. Do akvária byly zavedené všelijaké diody napojené na p?ístroje vedle rezervoáru; poka�dé, kdy� kokon vykonal, by? sebemenší, pohyb, vykázaly k?ivky na obrazovkách p?ístroj? zm?ny.

     �editelka si sedla za st?l a za?ala se p?ehrabovat po jeho povrchu.

„Jsem ráda, �e jste vyslechli volání, komunikace s povrchem je stále obtí�n?jší, nevíme, jak dlouho to ješt? zvládnou, víte, strašn? ráda bych jim pomohla všem!“ povzdechla si a pohlédla na skupinu p?ed sebou. Všichni se ni dívali, v o?ekávání, a� na Chytráka, ten jediný stál stranou a prohlí�el si kokon v nádr�i.

     „Doktore, budete tak laskav a odejdete na chvíli? Musím si tady s pány pohovo?it soukrom?.“

„S nimi všemi?“

„Ano.“

„Budi�, prozatím na shledanou.“ Unavený ?lov?k zhluboka vydechl a jal se opustit místnost. �editelka po?kala, a� se zav?ou dve?e a pokra?ovala:

„Víte, víte, ono je to t?�ké, mezitím, ne� jste se objevili, jsme obdr�eli další zprávu. U� zbývají jen t?i oblasti. Stále se dr�í, ale na jak dlouho, �e? Z ?trnácti milion? obyvatel jich zatím p?e�ilo jen n?kolik set tisíc, hádám tak šest set, sedm set, nevím te? p?esn?; to je strašlivé ?íslo, chápete?! Z tolika milion? jen n?co p?es p?l milionu? To je šílené. A ješt? jich tam zbývá…kolem deseti tisíc, myslím.“

„Sle?no, ani kdy� nás bude sto, nesta?íme evakuovat tolik lidí v jednom ?ase,“ ?ekl Kladivoun.

„Abych pravdu ?ekla, jsem si toho také v?doma, ale chci, abyste jich evakuovali co nejvíce v co nejkratším ?ase, chápete, musíme zachránit to, co zbylo z kolonie planety Ateron dva, vlastn? vy je musíte zachránit, p?irozen?…to je celá vaše skupina?“

„Budeme t?i skupiny.“

„Výborn?, tak�e ka�dá skupina p?evezme jednu oblast!“ zajásala ?editelka a vysko?ila z k?esla, jako by si cht?la posko?it, ale byla to jen n?jaká její nepodmín?ná reakce.

„Promi?te, to bylo jen tak, jsem rozrušená.“

„Spíš vyšinutá,“ zamrmlal Ho?ák, omylem p?itom shodil n?jaký aparát na jednom ze stol?, ale ?editelka Jukertová si toho nevšimla, podkopl tedy rozbitý p?ístroj pod st?l.

     „Ve zpráv? se uvádí, �e oblastí je p?t, vlastn? jsou jen ?ty?i, no a podle nejnov?jších zpráv u� jen t?i. Dám vám jejich sou?adnice a n?jaké mapy povrchu, ?ím d?íve vyrazíte, tím lépe, vlastn? vám je nedám já, ale m?j asistent, Jurij Tichoplavov, po?kejte chvíli prosím vás.“ �editelka zapnula komunikátor na stole a spojila se se svým asistentem. Zatímco s ním vedla hovor, dali se chlapi mezi sebou potichu do ?e?i.

„Jurij Tichoplavov, to je staromódní méno.“

„Sakra, �e jo.“

„Hele, taky vám p?išlo, �e ?ím dýl mluvila v kuse, tím jí to rychlejš mluvilo?“

„Dr�te huby, to není slušný, ešt? nás uslyší.“ Kladivoun zavelel a bylo ticho.

     Mika si ?editelku pozorn? prohlí�el, cítil, jako by ?editel?in mozek k?i?el, rozpínal se a zase smrš?oval. Ka�dé slovo p?i jejích ústech se rozplývalo v chuchvalec zmate?ných symbol?.

„Co prosím? �íkal jste n?co, pane Miko?“ otázala se ?editelka. Byla práv? uprost?ed hovoru s asistentem.

„Ano, jist?, ptal jsem se vás, co nám k tomu ješt? ?eknete.“ �editelka urychlen? ukon?ila hovor se slovy, aby si asistent pospíšil.

„Co bych vám ješt? m?la ?íct?“

„Cokoliv, o co byste se ráda pod?lila.“

„Není co, po?kejte, prosím, v centrále, mám te? n?jaké povinnosti, Tichoplavov si vás tam najde.“ Její hlas nezn?l nijak vyhýbav? nebo dot?en?, byl to z?ejm? prostý výraz zaneprázdn?ného ?lov?ka, jeho� t?lo stále komunikovalo s p?ítomnými, ale jeho� mysl se ji� zaobírala n??ím jiným.

     Skupina se rozpustila venku v centrále. Potulovali se sálem, pletli se pracujícím v?dc?m pod nohy, nadávali jim do „bílejch m?r“ a koukali jim p?i jejich neustávající práci p?es rameno. N?kterým v?dc?m a technik?m se to protivilo, a ?ím víc se jim to protivilo, tím rychleji se tak d?lo; a� se n?kolik z nich obo?ilo p?ímo Ho?áka, aby s tím svým kanystrem oleje vypadnul, �e tady se pracovalo. Ho?ák se rozesmál a za?al naoko �havit trysku. V?dci se ulekli a šli si dál po své práci, nikdo z nich ani nedutal.

     Všichni p?ítomní pracovníci si nakonec oddechli, kdy� se objevil Tichoplavov, práv? se navrátivší z databanky, a p?edal veliteli mercenarijské skupiny lokace a mapy Ateronu dva.

„P?idal sem vám k tomu i poslední zprávy z povrchu, jsem si jistý, �e budou aktuáln?jší ne� veškeré vaše informace,“ dodal, kdy� Mikovi p?edával malinkatý disk.

„Hele…hochu, kde tu máte dálnofon?“ Kladivoun vzal asistenta za rameno; málem mu jej svým úchopem rozdrtil, a?koliv to tak ur?it? nezamýšlel.

„T-tam, za centrálou…po modré lajn?, doleva, ta vás navede…pustíte m??“ Tichoplavov vyjekl bolestí, kdy� jej Kladivoun poušt?l a nonšalantn? se mu p?i tom omlouval, �e tak pevný stisk necht?l. Potom Kladivoun odkrá?el výsuvnými dve?mi ven a ne� se za ním �elezná konstrukce zav?ela, bylo ho vid?t, jak po zemi pátrá po namalované modré lince. Asistent Tichoplavov si masíroval rameno, bolestn? se p?i tom k?enil.

     „Poradíte mi, pane Tichoplavov?“ ?ekl Mika. Díval se mu�i zp?íma do o?í. Kone?n? se asistent uvolnil a zapomn?l na bolest, tvá? se mu rozjasnila. „Jist?, jist?, co pot?ebujete?“

„Musím mluvit s pacienty z Ateronu, t?mi nejvíce traumatizovanými pokud mo�no.“

„Pro?, prosím vás?“

„Pot?ebuji znát jejich bezprost?ední zá�itek.“

„Jestli vám to pom?�e. Jd?te doleva po ?ervené lajn?, ta vede k nemocni?ní sekci, tam vás n?kdo navede k poopera?nímu; pracuje tam moje �ena, ur?it? vám poradí.“ S tím se Tichoplavov rozlou?il, �e jej volají p?vodní povinnosti, od kterých odešel kv?li ?editel?inu na?ízení. Spíš se ale bál další konfrontace s mercenáry.

     „Ho?áku, vezmi si disk a dej ho Mechovi. Ne proboha! Chytráku, ty si vezmi disk a dej ho Mechovi, Ho?ák p?jde s tebou, jestli se bude chtít s Mechem prát, n?co mu píchni,“ zavelel Mika a odešel i s Ješt?rkou na poopera?ní, ani si nevšímal Ho?ákových námitek – „Já se p?ece neperu, já si jen hraju!“

     Kladivoun si mezitím našel cestu k jednomu z dálnofon? umíst?ných v kabinkách v komunika?ním sále a na?etl spojení. Miniaturní ?erví díra spojila tok dat a po chvíli ml?ení se na obrazovce objevila kudrnatá sotva dosp?lá dívka s tetováním velkých �il na krku.

„Nino! Zlatí?ko! Jak se máš?!“ dívka v hn?dém negli�é se zard?la.

„Pro? si mi nezavolal?“

„Volám ti te?, ne?“ dívka trochu nafoukla tvá?e a vrazila si ruce v bok.

„Já myslela d?ív, copak m? nemáš rád?!“

„Co�e sakra?! Dy?’s mi ?ekla, �e si to pot?ebuješ rozmyslet!“ obo?il se Kladivoun. Dívka se na chvilku odml?ela a dívala se n?kam pod dálnofon.

„Já myslela, �e ale zavoláš, �e budeš bojovat.“

„A za co, sakra? Jen sem ti cht?l, zavolat, jestli ses u� rozmyslela.“

„Ty m? nemiluješ, já myslela, �e o m? budeš bojovat! Chtít m? zpátky!“ Kladivoun se rozesmál tak, �e se musel chytit p?ístroje, jak se smíchy prohýbal.

„Jo, jasn?! Hele, zlatí?ko, v?tšinu ?asu svýho �ivota d?u k?�i na kost, abych z toho taky n?co m?l, myslíš, �e ten zbejvající ?as vyplejtvám na to, abych nahán?l n?jakou dorostlou buchtu?“

„Co�e?!“ Dívka nebyla roz?ilená, jen nev?d?la, jak má reagovat.

„No jo, takle to je. Sbohem, zlatí?ko, ra?i si najdi ?ákýho chlapa, co do tebe investovat bude.“

„Ale já t? miluju!“

„Jasn?, sbohem.“ Sotva pár vte?in na to, co Kladivoun linku odpojil, se dálnofon do�adoval zp?tného spojení z opa?né strany.

„Sakra, co�e?!“ Mávnul nad tím ale rukou a šel si po svých. N?kolik kolemjdoucích zaslechlo z kabinky �ádost um?lé inteligence o p?ipojení, z?ejm? ale nebyl uvnit? nikdo, kdo by ji vyslechl. Nakonec dálnofon utichl.

     Mika procházel chodbou nemocni?ní sekce. Dýchal k?ik, a strach pacient?. Všichni do jednoho vyd?šení, zrazení, umírající bez svých blízkých a jejich blízcí umírající kousek dál zase bez nich, dým k?ivdy a zlosti se rozléval nad jejich hlavami, ale nem?l se kam rozplynout, ošet?ující léka?i jej museli vdechovat, byli z n?j malátní a unavení, o?i je tla?ily, hlavy se jim nadouvaly, nohy podlamovaly, d?lalo se jim zle z la?ných �aludk?, z nadm?rného stresu. V�dy, kdy� m?l n?jaký doktor nebo ošet?ovatel chvíli, uvelebil se n?kde v tichém kout?, roztou�ený v??ným bd?ním po troše spánku, nikdy ale nikdo z nich neusnul, všichni omdleli, aby se zas vzbudili uprost?ed ?evu a utrpení. Mika to cítil jako by jej n?kdo doprovázel a všechno mu to názorn? p?edstavoval.

     „Hledáme paní doktorku Tichoplavovou,“ odpov?d?l Ješt?rka ošet?ovatelce, která se jich zrovna otázala, co pot?ebují; Mika jejich hovor jen málo vnímal.

„Vede to tu,“ ?ekla, „najdete ji na sále nebo mezi pacienty, mo�ná taky spí, nevím,“ za?ala se p?ihlouple chichotat, „poslední dobou je tu zmatek,“ a odešla pry? po svých povinnostech.

„Do hajzlu, to nevíme nic novýho,“ post?�oval si Ješt?rka a op?el se o sv?tlou metalovou st?nu sekce, Mika jeho slova nevnímal u� v?bec.

„Po?kej tady,“ ?ekl Ješt?rkovi a zmizel v davu kolujícího personálu. Ješt?rka odn?kud ze svého bitevního obleku vytáhl malý strojek a za?al si s ním pohrávat: zapnul jej, sledoval, jak se strojek samovoln? kroutí a pohybuje, strkal do n?j a š?ouchal – bavil se jeho neohrabanými pohyby.

     „Pane, pot?ebujete n?co? Hledáte n?koho?“ Ješt?rka odepnul zrak od strojku a zamazal úsm?v, stál p?ed ním na smrt vysílený medik, skoro to vypadalo, �e by se o Ješt?rku rád op?el.

„Jo, hledáme pani doktorku Tichoplavovou,“ opá?il a u�, u� si cht?l zase zahrát se strojkem, myslel si toti�, �e mu medik dá podobn? neur?itou odpov??.

„Ach, ano…poj?te, zrovna se od ní vracím, prochází pacienty.“

Medik vzal Ješt?rku za pa�i a táhl ho mumrajem lidí, Ješt?rka nem?l skoro ani ?as uklidit svou hra?ku do bezpe?í.

     Doktorka Tichoplavova chodila halou mezi lehátky, na nich� byli ulo�ení pacienti leh?ích p?ípad?, v?tšina z nich byla napojena na sledovací p?ístroje, ale n?kterým elektronický dozor chyb?l a co chvíli je tedy museli kontrolovat ošet?ovatelé. �ena vypadala mnohem starší ne� její man�el, ale to se dalo p?isoudit její t?�ké únav?. Vynakládala veškerou zbylou energii na pr?chod mezi pacienty a jejich ?ádnou kontrolu, mnohdy se ale musela vícekrát p?esv?d?it o jednom údaji, proto�e její mozek údaje p?estával pomalu zpracovávat a okam�it? je vypoušt?l. Dokonce se p?istihla, jak zírá na pacientovu kartu, ani� by cokoliv ud?lala, ani� by p?itom v?bec myslela.

„Doktorko, tady voják s vámi cht?l mluvit,“ ?ekl medik a bez dalšího slova se vyšoural zp?t ze sálu. Ješt?rka jej pozoroval a nemohl se p?estat divit mu�ov? strašlivé únav?, ale na druhou stranu, ani doktorka nevypadala zdrav?, nikdo tu nevypadal zdrav?, pacienti dodávali v?tší vzez?ení zdraví ne� jejich vlastní léka?i, jak tak klidn? le�eli a spali, pod silou sedativ.

     „Co pot?ebujete? Rychle, jsem unavená a mám práci,“ pravila nevrle doktorka.

„Já vlastn? nic, m?j velitel s váma cht?l mluvit, teda…cht?l mluvit s n?jakými ran?nými.“

„Všichni ran?ní jsou pod silnými uspávadly, nedá se s nimi mluvit.“

„On myslel traumatizovanými, abych byl p?esn?jší.“

„To je z mého hlediska n?co úpln? jiného.“

„Na tom mn? nesejde, hledáme n?jaký psychický trosky, chápete?!“

„Na co, prosím vás, nep?ijde vám to neetické?“

„Mn? ne, jsme nasazení na Ateron, tak�e je mi to jedno.“

„Ach, proboha! Vy tam jdete?“ doktorku Ješt?rk?v výrok probral z letargie, u� zájem nep?edstírala, projevila ho.

„Jo.“

„A kde je váš velitel?“

„N?kde tady kormidluje, ?íkal, a? na n?j po?kám na chodb?, ale nevim, kam šel.“

„Aha, já budu ješt? chvíli tady a potom jdu do své kancelá?e, musím si odpo?inout. Jestli svého velitele najdete…p?ive?te ho za mnou.“

„Dob?e, to je výborný, m?jte se.“ Ješt?rkovi na tomhle míst? docházely nervy, rozhodn? nebyl tak citlivý jako Mika, ale k tomu, aby se v takovém prost?edí cítil nesv?j, sta?ila jen jeho p?irozenost, snaha vyhýbat se všemu, co jeho t?lu páchne a zdejší okolí ?p?lo bolestí a vy?erpáním. Jal se co nejd?íve Miku najít, zavést ho za doktorkou a odejít z téhle páchnoucí sekce.

     „Pane, našel jsem doktorku, po?te. É, co to, do hajzlu?!“ Ješt?rka se zarazil v p?li pohybu. Díval se na Miku a nev?d?l, co si má pomyslet, nikdy p?edtím Miku p?i takové práci nevid?l, nebo si to nepamatoval. Velitel sed?l na stoli?ce p?i posteli spící �eny, jednu ruku jí dr�el na ?ele a druhou dr�el �eninu uvoln?nou ruku. Tvá? �eny, a?koliv t?lo spalo, se zmítala v k?e?ích a záškubech, Mika naproti tomu byl zcela klidný, soust?ed?ný, nebylo na n?m stopy po n?jakém znepokojení.

     Kone?n? Mika uvolnil psychické sev?ení, slo�il ob? �eniny ruce na její b?icho a nechal ji poklidn? spát.

„To vypadalo, jako byste jí vysával mozek!“ vyst?elil Ješt?rka. Mika se narovnal, podíval se na Ješt?rku…rozmýšlel. Nakonec se rozmyslel a beze slova vyrazil ke dve?ím, Ješt?rka mu vm�iku uvolnil cestu.

     „Strašný v?ci,“ zamumlal Mika, sotva�e ho bylo slyšet.

„Co jsi mi cht?l, Ješt?rko?“

„Jasn?…hm…ta doktorka! Našel jsem ji, asi bude na poopera?ním sále. Plou�í se tam mezi pacientama.“

     Ješt?rka Miku zavedl na poopera?ní, ale doktorka Tichoplavová u� tam nebyla. Jeden ošet?ovatel oba mercenáry odkázal do její pracovny na druhém konci sekce.

„A to je jak daleko?“

„Hm, kousek, ono to tu není tak velké, jak se zdá.“

     Doktor?ina pracovna vlastn? nebyla pracovna, spíš to vypadalo jako normální kosmická ordinace, aspo? tam bylo všechno, co se dalo od takové ordinace o?ekávat: diagnostické p?ístroje, ošet?ovací mechaniku, instalovanou na st?ed místnosti, sk?ín? plné lék? a blízko dve?ím mobilní lehátko, na kterém zrovna spala doktorka.

„Musíme ji vzbudit,“ ?ekl Mika a za?al spící obcházet. P?iklonil se k její vybledlé líci a za?al jí n?co šeptat, na smrt vy?erpaná doktorka se probrala a zt?�ka posadila, p?ekvapená tím, �e se v?bec dokázala probrat.

„Mohl jste m? nechat spát, kdy� u� jsem usnula.“

„Pardon.“

„Bez pardonu.“

     Doktorka se postavila a s vynalo�ením zna?ného úsilí se odpotácela ke svému stolu ukrytému za léka?ským vybavením v prot?jším rohu pracovny. Chvíli jen tak zírala na k?eslo a potom se do n?j s námahou vsoukala.

„Z tý nic nebude, padá na hubu,“ zašeptal Ješt?rka; Mika ho utišil gestem ruky.

„Tak…co pot?ebujete, pánové?“

„Pot?ebuji vid?t n?koho obzvlášt? traumatizovaného.“

„A co vás vede k tak bizarnímu p?ání?“

„Trauma mi umo�?uje snáze proniknout do mysli ?lov?ka, pot?ebuji znát jeho poslední vzpomínky na Ateron.“

„Aha.“ Doktorka se zarazila, pár vte?in zabralo, ne� zase sesumírovala tok myšlenek.

 „Nó, tak zkuste POP, to jé…poopera?ní s omezeným p?ístupem, já vám na to dám pov??ení.“

„Pro? je na to omezenej p?ístup?“ opá?il Ješt?rka.

„Proto�e n?kte?í pacienti vy�adují klid a zvláštní pé?i.“

     Chvíli to trvalo, ne� doktorka Tichoplavová povolení vybavila a zdálo se i, �e jak v práci postupuje, tak v ní zpomaluje. Ješt?rka u� si myslel, �e se konce nedo?kají, proto�e �ena p?i takovém trendu usne.

„Tady, tady to je…Ud?lejte pro m? ale n?co,“ naléhala doktorka.

„Jist?, o co jde?“

„Ned?lejte tam moc rozruch, n?koho si vyberte, zpovídejte ho a odejd?te, co nejd?ív.“

„Takto to ud?lám.“

     Kdy� mu�i procházeli automatizovanými dve?mi, Ješt?rka, ješt? ne� se dve?e zav?ely, se za doktorkou ze zv?davosti oto?il – spala za stolem.

     Jak procházeli chodbou, minuli ošet?ovatelku, která kvapem uhán?la do doktor?iny ordinace. Ješt?rka se jen ušklíbl a pokra?oval v cest? s Mikou.

     „Nakrájim t? na malinký plátky.“

„Jo, jo, sem z toho tak vyd?šenej, �e seru šrot!“

„Ty mi nev??íš?! Divil by ses, na jak malý plátky se dá ?lov?k rozkrájet, hi hi hi!“

„Dr�te huby, u� mám z toho vašeho plkání zasraný uši! Ho?áku, vypadni vot toho kluka dál!“ zavelel Kladivoun.

„Jo, ješt? bys mu vo�ehnul trenky.“

„Ty aby ses nep?idal, Chytráku!“ zabru?el Ho?ák a odkrá?el do transportéru.

     V tu chvíli se zrovna vracel Mika s Ješt?rkou za zády a u� od vstupu do hangáru mával na Kladivouna, aby p?išel blí�.

„Tak co, n?jaký novinky?“ zeptal se kladivoun.

„Je to zamotaný.“

„Hm…sou tady ostatní party, Mech jim dal naše sou?adnice, rozd?lili jsme si to na t?i pr?lezy.“

„To je výborné.“

„Jo, to jo.“

„A jak si vede Mech s Ho?ákem?“

„Zrovna sem je vot sebe vottrh.“ Mika si na to m?lce povzdechl. „Jestli si v?bec ješt? najdou ?as si to v klidu vy?íkat?“ Kladivoun se na to cynicky usmál.

„P?esn? tak, p?ésn? tak.“

     Mika poru?il svým mu�?m, aby nasedli do transportéru a Mech za?al p?ipravovat odlet. Ješt? p?ed zá�ehem si Mika krátce promluvil s veliteli Raubí?? a Spar?an?. Domluvili se, �e jedna skupina nebude ?ekat na druhou, jakmile naplní sv?j transportér civilisty, ale okam�it? vzlétne k orbitální stanici, aby se mohla co nejd?íve vrátit pro novou várku.

„Doufám, �e nám tady za to dob?e zaplat?j,“ vyhrknul velitel Spar?an? a Raubí? mu na to p?itakal, �e ho to také zajímalo.

„Dob?e, pánové, jdeme na to.“ Mika se bez dalšího komentá?e rozeb?hl k plavidlu jeho skupiny a cestou zamával do kokpitu na Mecha, aby provedl zá�eh.

Autor: Martin Suriak

Hodnocení: 14.48% (3376 lidí)